Křížem krážem Balkánem 2

První zastávka na Balkáně. Psáno v Horgoši, Merošině a Ohridu. V Novém Sadu a na Petrovaradinské pevnosti. Oslava dvojčat. Ve dvaačtyřiceti první okno.

26. 7. 2012 – čtvrtek, 8 hodin, psáno ve vesnici Horgoš (Srbsko)

První větší zastávka po celonoční jízdě. Řídil jsem první od osmi večer do půl jedné ráno. S Pavlem jsme se vystřídali kousek za Brnem. Naftu jsme nabrali v Mladé Boleslavi za necelých 35 korun a vydržela nám doteď.

Prvním větším zpestřením byla velká bouračka, kvůli které jsme museli projet centrem Bělé pod Bezdězem. Na D1 jsme sebrali první keš – multinu, která se táhne podél celé dálnice. Docela dlouho jsme ji s čelovkou hledali pod mostem nedaleko Humpolce.

Pavel řídil od jedné až do šesté ráno. Cestou jsme taky sebrali dvě kešky, ale jednu jsem prospal. Jen tuším, že jsme někde stavěli. Prý to už bylo Maďarsko. Před Szegedem už Pavel nemohl, tak jsem ho na chvíli vystřídal a dojel k hranicím. Na nich jsme strávili hodinu. Společně s oprásklými Turky v autech s různými mezinárodními značkami. Zřejmě mířili do pravlasti slavit Ramadán. Nyní si dáváme kafíčko na odpočívadle, kde jsou dokonce funkční tojtojky. Společnost nám dělá bezdomovec, který zde napichuje na klacek rozházené odpadky a běží ke každému, kdo zde zastaví. Tváří se, že mu odpočívadlo patří, a něco huhňá. Možná maďarsky.

První snídaně nedaleko Horgoše

27. 7. 2012 – pátek, 9 hodin, psáno ve vesnici Merošina (Srbsko)

Moc nemůžu psát. Jsem na šrot. Jsme ve vesnici pár kiláků před kosovskou hranicí. Slavili jsme s panem majitelem narození dvou vnuků. Mám modřiny na loktech, odřené rameno. Ležím nahý na velké posteli, v hlavě mi třeští. A mám pocit, že jsem v noci přistoupil k pravoslaví.

28. 7. 2012 – sobota, 9 hodin, psáno v městu Ohrid (Makedonie)

Vrátím se časem zpět na maďarsko – srbskou hranici. Po snídani na odpočívadle jsme se vypravili do Nového Sadu. Nejprve jsme kvůli keši zastavili na předměstí, ale došli jsme ke kolejím a domysleli si, že za nimi je nádraží. Takže jsme se vrátili k autu, objeli jednu čtvrť a nechali auto na sídlišti mezi prodavači melounů. Kešku jsme našli přicvaknutou na starou lokomotivu. Další byla na pěší zóně, tak jsme se přesunuli do historického centra. Na parkování byly potřeba nějaké karty. Zahlédl jsem mladíka fotícího si na parkovišti auta, tak jsem se ho zeptal, jak to udělat, aby si naše auto nefotil. Nakonec jsme se dohodli, že mu dám sto dinárů a on si našeho auta nebude všímat. Byla to trochu složitá domluva, protože godina je srbsky rok, takže si nejprve myslel, že chceme parkovat celý rok, a chtěl sto euro. Pomohla ruština.

Tady někde byla první srbská keška

Centrum Nového Sadu

Prošli jsme centrem až k Dunaji. U něj jsme jednu kešuli nenašli, tak jsme se se Šárkou přesunuli k cyklostezce, zatímco Iveta s Pavlem se vrátili pro auto. Cyklostezka stojí za zaznamenání. Jeden pruh běžecký s tartanem, jeden široký pro pěší a třetí pro inlajny a kola. Délka asi tři kilometry, vše osvětleno, s koši a lavičkami. Bez cedule, že byla postavena s podporou Unie.

Novosadská (nejen)cyklostezka

Když jsme se zase sešli, přejeli jsme Dunaj a po úzké silničce klikatící se napříč hradbami jsme vystoupali do Petrovaradinské pevnosti. Krátkou bouřku jsme přečkali v kavárně umístěné přímo na hradbách, ze které byl krásný výhled na Sad s Dunajem a mostem, který odstřelili Němci na konci války.

Petrovaradinská pevnost

Z Nového Sadu jsme vyrazili na jih. Velkým obloukem jsme objeli Bělehrad. Poradil nám to tak leták, který jsme dostali na mýtné bráně. Před městem Niš jsme sjeli z dálnice a vydali se ke kosovské hranici a přechodu v Merdaru. Úmyslem bylo přespat ještě v Srbsku. Hned to byl jiný Balkán – prašné cesty, smečky toulavých psů, snědí Balkánci. Až začala mít Iveta trochu obavy, jak to s noclehem nakonec bude. Uklidňoval jsem ji, že máme dost času něco objevit. V první vesnici nic, ale pak se v Merošině objevil nápis „sobe“. Proklouzl jsem přes korálky do kafany, zaslechl hudbu a věděl jsem, že dám cokoliv, abych spal tady. To už jsem trochu tančil, na tenhle Balkán jsem se celý rok těšil. Pavel měl trochu strach o auto, ale byli jsme ubezpečeni, že místní policisté jsou kámoši a každou hodinu pojedou okolo. „Banditi tady nežijou,“ řekl majitel a ukázal někam ke Kosovu.

Usmlouvali jsme dva pokojíčky po deseti eurech na osobu. Během chvíle nám rozradostněný domácí prozradil, že se jeho synovi před chvílí narodila dvojčata, kluci. Prý nám přinese to nejlepší z oslavy. Začalo to pivem Jelen s přívlastkem strong, pak mísa salátu s obrovskými masitými rajčaty, do toho rakije, na grilu opečené kuřecí i vepřové. Jelen strong, rakije, jelen. Podle místního zvyku bylo na dědovi roztrháno několik triček. I naše holky si mohly jedno trhnout. Pak se začalo tancovat. První se přidala Iveta, pak i Šárka. I já jsem tančil. Zbytek večera mám trochu v mlze. Poprvé v životě mám okno. O Pavlovi mám zakázáno psát, ale jeho nočním zážitkům jsem se smál ještě několikrát během následujícího dne.