Karel H. – 8. DEN

Pražské ráno a sexuální harašení. Je Karel normální chlap? Ve vlaku do Lysé. Setkají se ještě? Vsadíte si?

Ještě byla tma, když mě probudil zvuk rozjíždějící se tramvaje. Celá situace mi přišla komická. Já, skoro padesátník, ležím na podlaze v dětským pokojíku trhlý dvacetiletý holky, která nade mnou v posteli tiše oddychuje. Myslím, že kdyby tohle tušila Tereza nebo vlastně kdokoliv z rodiny, od tchýně až po děti, myslel by si, že jsem se zbláznil. No a nezbláznil? Druhou noc tady určitě trávit nebudu. Věra stejně musí do školy a v Praze se mi dlouho zůstávat nechce, nebaví mě. Potřebuju být někde na luftu, daleko od těchhle městských zvuků.

Z bytu se ozýval tichý hovor. Věřini rodiče se asi vypravovali do práce. Měl bych být za slušňáka a jít se s nimi pozdravit, říct jim, kdo jsem a jak jsem se sem dostal? Blbost, lepší bude počkat, až vypadnou, a pak už je nikdy nevidět.

Konečně bouchly vchodový dveře a v bytě byl zase klid. Vstal jsem, došel si na záchod a pak vlezl do kuchyně. Klasika, v podstatě stejná jako naše. Jetá linka, deset spotřebičů, každý jiný značky a jinýho stáří, jak je dostávali různě k Vánocům od příbuzných. Dózy s cukrem, solí, skleničky s kořením, krabička s prášky na tlak a jiné neduhy středního věku. Výhled přes plastové okno na libeňský plynojem.

Uvařil jsem vodu v rychlovarný konvici a zalil dva čaje. Rozpůlil jsem několik včerejších rohlíků, namazal je ramou a vysázel na ně sýry a šunkový salámy z lednice. A jako Karel romantik jsem vše zanesl do pokoje k Věře.

„Takhle tě neznám,“ prohlásila a protáhla se. Starý tričko jí sklouzlo z jednoho ramene.

„Já se takhle taky neznám.“

„Možná, kdyby ses takhle znal, nestal by ses doživotním čundrákem,“ řekla jízlivě. Pomyslel jsem si, že ať jsou ženské, jaké chtějí, vždycky drží při sobě a myslí si, že za všechny chyby světa stejně můžou chlapi.

Posadila se, tričko samozřejmě nechala, jak bylo, takže jsem viděl začátek jejího levýho ňadra. Cítil jsem, jak mě mrazí v rozkroku a dostávám erekci. Ne, Karle, ne, říkal jsem si. Slíbil sis, že na takovou věc ani nepomyslíš.

„Na co myslíš?“ zeptala se jako naschvál.

„Na nic.“

„Nepovídej, koukáš do blba a přestal jsi jíst. Každej furt na něco myslí.“

„Na co bych moh asi myslet?“

„Na sex,“ řekla bez skrupulí a koketně si strčila rohlík do pusy.

„Myslím na to, co budu dneska dělat.“

„Ne, ty myslíš na sex. Představoval sis něco?“

„Jo, myslel jsem na sex.“

„Na sex se mnou?“

„Jo, na sex s tebou.“

„Něco konkrétního sis představil?“

„Hele, přece ses o sexu nechtěla bavit.“

„Nechtěla jsem se bavit o mém sexu. Říkala jsem ti, že tvůj sex mi nevadí.“

„Co je to za blbost? Můj sex, tvůj sex? Proč se teda ptáš, jestli na sex s tebou? Já ti v tomhle fakt nerozumím. Nikdy jsem s tebou nechtěl mít sex, ale asi si těžko můžu pomoct, když tady takhle sedíme, koukám ti na prsa, cítím tvou rozespalou vůni, tak prostě myslím na sex s tebou. Tomu se dá těžko zabránit. Jsem jenom normální člověk.“

„Ne, jsi jenom normální chlap.“

„Tak jsem jenom normální chlap. Normální chlap, co je s mladou polonahou holkou u ní v pokoji. Co taky neměl sex hodně dlouho.“

Ten rozhovor mě začínal unavovat a naštěstí měl za následek, že erekce začala ustupovat. Prostě je to mladá pipina, co si se mnou hraje. Baví ji o sexu mluvit, koketovat. Je jalový myslet si, že se jí člověk dostane do kalhotek.

„Už tady dneska spát nebudu,“ změnil jsem téma hovoru.

„Spalo se ti špatně?“

„Ne, spalo se mi suprově, ale nemám tady co pohledávat. Je to debilní situace. A nechci bejt v Praze."

„Já bych s tebou chtěla ještě někam jet. Baví mě to. I ty naše hovory o ničem.“

Tím ničím myslela sex?

„Ale dneska a zítra fakt do školy musím, jinak nedostanu zápočty,“ pokračovala.

„Můžem se pozítří večer někde sejít,“ vypadlo ze mě, přestože jsem nad touhle variantou původně vůbec neuvažoval. Ale zase tak tragická mi nepřipadla. Dám si dva dny voraz, budu si dělat, co chci. Nasbírám nějaký ty svoje schízy a ona mě z nich zase dostane. Dyť mě vlastně baví sledovat, jak stopuje anebo balí chlápky, kteří nás pak někam vodvezou.

„Tak jo, kde se sejdem a co máš v plánu?“

„Kdysi jsem chodil s holkou z Lysý, když jsem byl na vojně. Byla to velká láska, ale rozešli jsme se tak nějak divně. Myslel jsem, že bych ji zkusil najít. Vůbec nic o ní nevím. Jak vypadá, jestli má děti, co dělá. Prostě se chci vrátit aspoň na ty dva dny ke svýmu plánu, užívat si samotu a dělat věci, na který jsem třicet let neměl čas.“

„To zní zajímavě. To jsem zvědavá, jak uspěješ. A kde bysme se sešli? Máš mobil?“

„Mám, ale už týden jsem ho nezapnul. Nevím, jestli ještě funguje.“ Zahrabal jsem v batohu a vytáh svou starou nokii. Dvakrát jsem se ji pokusil zapnout, ale nic. Tak to se už domů neozvu, definitivně jsem odstřih pupeční šňůru.

„Prostě si dohodnem nějaký místo…“

„Jo, třeba Děvín,“ dala se do smíchu.

„To je jedno kde, ale slíbíš mi, že nebudeš dělat žádný hariki a prostě se tam fakt sejdem.“ Až mě překvapilo, jak moc jsem naléhal.

„Ok, slibuju. Nemám nic v plánu a chci s tebou ještě chvíli cestovat, aspoň tři dny. A nebudu si s tebou zahrávat a dělat ti naschvály. Ani nebudu řvát, že mě kousla zmije,“ dodala. „Odpustil jsi mi to, ne?“ Přisedla si ke mně na zem a opřela se o mě stejně jako u jezera na Hamru.

Neodpověděl jsem a zvedl se. „Dám si ještě sprchu a oholím se, nevím, kdy zase bude příležitost.“

Uklidila po nás drobky, a když jsem vylezl z koupelny, významně poklepala na hodinky.

Dohodli jsme se, že se sejdeme zase na Zvířeticích. Měli jsme oba dva jistotu, že to tam známe, dalo se tam schovat před deštěm, nemuselo se nějak improvizovat a z Prahy tam bylo dobrý vlakový spojení. Pak jsem si sbalil svůj batoh a před domem jsme se rozešli.

Cestu na nádraží jsem znal ještě ze svýho mládí. Jenom zde dřív nestálo tolik novejch baráků a nebyl tady takovej provoz. Nádraží se zase tolik nezměnilo. Koupil jsem si Trnky Brnky, aby mi cesta líp utekla, a chvíli před polednem jsem vystoupil z vlaku v Lysé nad Labem.