10. výročí od povodní

Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly

Verze pro tisk |

Ačkoli jsme se pro svůj exotický vzhled stali coby Josef a Panna Marie hvězdami předvánočních oslav v mexickém Coatepecu, konec roku nestál za nic. Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý maňásek Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatele angličtině. Jak pokračuje jejich putování?

Na Štědrý den jsme se pochopitelně těšili. Bylo nám líto, že tyto pro nás jediné opravdu důležité svátky nemůžeme strávit ve společnosti našich nejbližších, a tak jsme se alespoň utěšovali skutečností, že si je na vlastní kůži užijeme po mexicku. Intenzivnímu kulturnímu zážitku měl nahrávat i fakt, že naše adoptivní rodina má dvě malé děti, Adolfa (5) a Alanu (8), a navíc jsou její členové silně věřící.

Adolfo a Alana, děti "naší" rodiny

Naše očekávání však nebyla naplněna. Ukázalo se, že Vánoce se v převážně katolickém Jalcomulcu paradoxně příliš velké důležitosti netěší a mnozí přikládají větší význam i oslavě posledního dne v roce. Řada rodin, stejně jako ta naše, dokonce vůbec nezdobí vánoční stromeček a dárky se rozdávají až na Tři krále.

Tato skutečnost překvapí o to víc, že Mexičané si oslavy (fiesty), a především ty s náboženským podtextem, neskutečně užívají a pomalu není týdne, kdy by k nějaké nebyl důvod. Výročí zjevení Panny Marie Guadalupské (12. 12.) slavila celá vesnice nejméně týden.

Velkolepé oslavy Panny Marie Guadalupské

Nekončící průvod, anebo celé Jalcomulco prochází vesnicí

Na Štědrý den (stejně jako posléze na Silvestra) jsme proto mohli normálně pracovat. Takže žádné cukroví a dopolední zdobení vánočního stromku za doprovodu televizních pohádek. Místo toho další cesta roztřeseným polorozpadlým strojem legendární značky Blue Bird (americké školní autobusy známé ze Simpsonových či South Parku) do 35km vzdáleného Coatepecu.

Živý koncert přímo za jízdy v mexickém autobuse

Na hodinu dorazili téměř všichni, chyběla pouze Rosa, vyhlášená kuchařka, jež učila Lindu zhruba před měsícem dělat tortily, s dcerou Kassandrou. Důvodem jejich absence ale nebylo datum 24. 12., jak jsem se vzhledem k tomu, že mají doma dvě malá děcka domníval, nýbrž brigáda na kávovníkových plantážích.
Výuka proběhla v útrobách nejznámějšího coatepeckého kostela San Jeronimo. Otec Jimmy, kterému jsme udělali radost jako Josef a Marie v živém Betlému (viz minulý článek), nám prostory během svátků zapůjčil, neboť brány školy, kde jsme do té doby učili, zůstaly přes prázdniny zavřené.

Jedna z hodin v kostele, studenti kladou anglické otázky učitelům (po 5 týdnech studia)

Po skončení hodiny proběhlo menší pohoštění, které si pro nás studenti připravili. Bylo jim jasné, že trávení Vánoc daleko od rodiny nemůže být lehké, a tak se nás snažili trošku rozveselit.
V mém případě se to ovšem nepovedlo ani jim, ani parádnímu dortu od Estely, neboť jsem nebyl úplně ve své kůži. Již několik dní jsem trpěl podivnou střevní infekcí, která mne nenechala užít si svátků ani z gastronomického hlediska.
O zdravotních patáliích ale až v příštím článku. Stejně jako o pracovní cestě do komunity Llano Grande, kterou jsme podnikli během odpoledne.

Produktivní Ženy v LLano Grande ručně vyšívají symboly aztéckých bohů

Z odlehlé vesnice, kam jsme se s Imeldou vydali zdokumentovat vyhlášenou práci členek Mujeres Productivas vyšívajících roztodivné symboly aztéckých bohů, jsme se do Jalcomulca vrátili až kolem sedmé hodiny večerní. Byla to pro nás další úmorná pracovní dvanáctihodinovka.
Svalil jsem se na postel s myšlenkou, že tenhle Štědrý den snad už ani nemá cenu zkoušet zachraňovat. Po týdenní nemoci, kdy jsem pořádně nemohl nic sníst a většinu času proseděl na toaletě, a pár posledních dnech strávených s Imeldou v odlehlých chudých komunitách, jsem byl fyzicky i psychicky grogy. Měl jsem všeho plné zuby a skutečnost, že se v kalendáři zrovna vyjímalo magické datum 24. 12., mé zoufalství jen podtrhovala.
Zabořil jsem hlavu do polštáře a přál si usnout. Ale nešlo to. Nemohl jsem z hlavy vypudit myšlenku, že je Štědrý večer a Doňa Irma nás pozvala na menší rodinnou oslavu ke svým rodičům. Bylo slušností se tam ukázat alespoň na chvilku, už kvůli dětem. A tak jsme přibližně v devět vyrazili.
Mexické rodinné oslavy příliš nemusím. Jídlo, alkohol, muzika, tanec, pro mne smrtelná kombinace. A my pokaždé v roli exotů, kteří se proti své vůli stávají středem pozornosti.
Bolela mne hlava, a tak jsem uvítal proti všem pravidlům mexických fiest chybějící hudbu. Brzy po večeři naštěstí přišlo na řadu tradiční rozbíjení "piňaty". A Adolfo se do něj pustil s vervou...

Tradiční rozbíjení piňaty

Rozbíjení piňaty z mého pohledu nelze považovat za tradici vánoční, neboť bývá součástí každé pořádné oslavy, především pak těch narozeninových. Co mne ale překvapilo a nikdy dřív jsem se s tím v Mexiku nesetkal, byl rituál ukládání a líbání malého Ježíška.

Rituál líbání malého Ježíška

Takže jsem nakonec mexickým Vánocům křivdil. Mají své rituály, né, že né. Ale že by líbání Ježíška můj dojem z letošních svátků míru a klidu zachránilo, to se asi říct nedá.
A to nejhorší mělo stále teprve přijít...

---

TEACH - LEARN - CREATE

Fotogalerie
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Mise Mexiko, díl 18.: Mexické Vánoce nezabodovaly
Nahoru