Mise Mexiko, díl 1.: Mexico City nás vítá netradičně

Verze pro tisk |

Před třemi týdny jsme na stránkách i-novin publikovali rozhovor s českolipskými dobrovolníky Filipem a Lindou, kteří se připravovali na půlroční misi do Mexika. Slíbili jsme, že vám Filip po zahájení mise jednou za čtrnáct dní poskytne své zážitky. Stalo se. Vítejte na půlročním pobytu v Mexiku. Příjemnou zábavu, odlétáme.

Patnáctého září, v Mexiku velmi oblíbený a tudíž i patřičně oslavovaný státní svátek (Den Nezávislosti), se tentokrát stalo skutečně dnem s velkým "D". A to jak pro celé United Vision, které tímto dnem zahájilo operace v terénu, tak především pro Lindu, která se za hranice starého kontinentu vydala vůbec poprvé.

Z pohledu člověka, který se na půlroční dobrovolnický pobyt do Mexika vydává již potřetí, zas o takovou revoluci nejde. Pro mne je to naopak odlet svým způsobem nejméně psychicky náročný, neboť tentokrát nebudu v terénu sám a navíc máme v místě, kam míříme, půdu velmi dobře předpřipravenou Tomášem. Snad tedy všechno klapne. Odjíždím s upřímným, pozitivním přesvědčením, že úspěch této mise, po Tomově předešlé intervenci v Bacalaru a Veracruzu, již závisí výhradně na kvalitě námi odvedené práce. A o té nemám důvod pochybovat. Sebe znám a Linda je dříč. Stačí se podívat na její poctivě a s chutí psané blogy.

Jak se ale musí cítit? Křehká duše s arachnofóbií a zdravotními problémy s žaludkem vydávající se na delší čas do mexické džungle, kde pálivá salsa (typická ostrá omáčka doprovázející téměř každé jídlo) mnohdy spolehlivě rozpláče i "statné chlapy" mého formátu. Když si vzpomenu, jaká panika zachvátila před prvním odjezdem mne, musím před odvahou Lindy smeknout.

To nejhorší je ale snad již za námi. Několikaměsíční přípravy a stupňující se nervozita, která pokaždé vrcholí na letišti. Strach z toho, že po nás budou při odbavení požadovat vízum, že neprojdou naše zavazadla anebo letadlo nestihneme. Ani letos to nebylo bez nervů.

V Mexiku můžete zůstat jako turisté 180 dnů. Nad tento limit potřebujete pracovní či studijní vízum. Když jsem do Mexika letěl prvně, na letišti v Lisabonu to vypadalo, že mne do letadla vůbec nepustí. Lhůtu pro pobyt jsem si mylně vyložil jako šestiměsíční. Datum zpáteční letenky tak neodpovídalo nepředložení víza. Nakonec mne do Mexika vpustili a já si pobyt zpestřil povinnou návštěvou imigračního úřadu ve třicetimiliónovém hlavním městě.

Jen hlupák opakuje stejnou chybu. A tak mne zamrazilo, když nám paní na pojišťovně sdělila, že cestovní pojištění sjednáváme na 180 dnů přesně. Zda-li se právě 180. den do povolené lhůty pobytu ještě počítá, či již ne, jsem totiž nevěděl. Z představy, že nás jeden jediný den bude stát dalších 45 tisíc za nové letenky, mi nebylo dobře celý týden.

Na Ruzyni nás překvapila intenzita osobních kontrol a velké množství cestujících, v Amsterdamu byl náš již tak rekordně krátký čas na přestup ještě smrštěn patnáctiminutovým zpožděním, jež jsme nabrali přeletem z Prahy. K letadlům jsme tak dobíhali na poslední chvíli mezi posledními. Se staženými žaludky a hnědým kalikem.

Když jsme se ale po pár hodinách podívali z okna, stálo to za to. Atlantický oceán něžně omýval břehy severoamerického kontinentu, pod námi se široko daleko táhly lesy, občas bylo vidět klikatící se řeku či naopak rovné, nekonečné cesty táhnoucí se ve stále stejném směru bez jediné zatáčky kdovíkam. Nádhera.

Do Mexico City nám v době nejkrásnějších výhledů, přeletu nad Velkými jezery, přírodní hranicí mezi Kanadou a USA, zbývaly ještě 4 hodiny letu. A nejsilnější zážitky měly teprve přijít.

Bezmála dvanáctihodinový let z Amsterdamu ve výšce 10.000 m.n.m, rychlostí 1.000 km/h, probíhal bez problémů až do svého velkého finále. Do nejlidnatějšího města světa (odhady uvádí 30 - 40 milionů obyvatel) jsme přilétali za doprovodu paprsků zapadajícího slunce. Když jsme se ale začali stáčet k letišti, okénko, z něhož jsem se díval na nahňácané baráčky táhnoucí se neúhledně do všech možných i nemožných směrů, se zničehonic zakalilo proudem vody. Letadlo sestoupilo do mraků, rázem nebylo vidět vůbec nic. To už jsme nemohli být víc než jen pár stovek metrů nad zemí. Vlevo od letadla se několikrát hrozivě zablesklo. Sestupovali jsme přímo do náruče tropické bouře, jež vrcholila nad letištěm. S dalším zábleskem, jenž z mlhy alespoň na zlomek vteřiny vysvobodil mrakodrap po našem levoboku, jsem pocítil náhlé vtlačení do sedadla a zvýšenou aktivitu motorů. Pilot se rozhodl přistávací manévr přerušit a z bouřky vyletět. Obkroužení města a zaujmutí vhodné pozice pro druhý přistávací manévr zabralo zhruba půlhodinu. Z výšky byly na ulicích patrné obří kaluže, důsledek krátkého, leč intenzivního lijáku. Přistání naštěstí proběhlo úspěšně a my vkročili na mexickou půdu. Linda úplně poprvé. Všimli jsme si, že se rychle začíná stmívat.

Na letišti jsme si vystáli i na mexické poměry dlouhou frontu a s obavami odevzdali vyplněné imigrační formuláře úředníkovi za přepážkou. V duchu jsem se modlil, aby neměl proti údaji 180 dnů pobytu výhrad. Když nás nechal projít, spadl mi kámen ze srdce.

A pak jsme zjistili, že mi z Amsterdamu nepřiletěl batoh ...  

Pokračování příště

-------------------------------

Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Spolu s Filipovými texty vám tak jednou za čtrnáct dní přineseme i jeho soukromou fotogalerii z cest. 

Oproti Lindě a Filipovi se kvůli odletu nijak nestresuji, sorry.

Mám štěstí. Místo u okénka je moje!

Focení mě po přistání nijak nezajímalo. Jsem v Mexiku. Dobrodružství začíná...

Nahoru