Původci černých skládek si rozhodně nežijí špatně

Archiv
Verze pro tisk |

Zlaté oči – snad kdyby tu vypukla epidemie moru. Může se to zdát nepravděpodobné, ale i původce této nemoci, bakterii Yersinia pestis, zjistila kromě jiných děsivostí mikrobiologická analýza podobných skládek.


Schází se nás šest, později dorazí sedmá účastnice brigády. Nic moc na to, co nás čeká. Obloha olovnatě šedá, sychravo, naštěstí s rozedněním přestalo pršet a barometr nadějně stoupl. Klamal tělem, jak zjišťujeme později. Už za chvilku je jasné, že odložit si sem nejezdí žádní chudáci. Když necháme stranou balíky pamprsek (použitých, jak jinak), ty jsou populární mezi chudými i bohatými, pak většina pohozených věcí patří do výbavy středostavovských domácností. Přímo u vozovky objevujeme několik sedaček, některé jsou potažené sametem, zjevně byly vyhozeny ani ne tak pro nefunkčnost, ale spíše že vyšly z módy. Jsou tak nacucané vodou, že čtyři lidé je sotva vlečou.


Po kouscích posbíráme skoro celé auto, palubní deska, reflektor, sedadla, umělohmotné součásti, okenní skla. Jen podvozek a motor chybí, ty se zřejmě daly zpeněžit v kovošrotu. Spousta pneumatik včetně těch od nákladních aut, barvy, zbytky technických olejů v láhvích, dokonce zánovní autobaterie a řada dalších nebezpečných odpadů. Tohle se tak dostat do pitné vody nebo jiným způsobem do potravního řetězce!


Trosky nejmodernější elektroniky, zbytky počítačového hardwaru, playstation, který se dětičkovi porouchal, anebo ho už přestal bavit, rozbitá obrazovka monitoru, kusy televizorů. Tady zas někdo doma přestavoval koupelnu, záchodová mísa, odtok z umyvadla, kus umělohmotné trubky, hromada rozbitých béžových dlaždiček na obložení stěn a vany. Tak už to máš fungl nový, mamino, kam s tím zbylým sajrajtem? Ale vem to ke Stružnici, táto, však to tam vozej všichni.


Velká kupa stavební sutě, dřeme se do stráně s fungl novými, světle šedými šamotkami, nebo co je to za materiál. Těžké jsou jako čert a daly by se ještě použít, zpravidla jsou jen otlučené nebo s ulomeným rohem, šikovný zedník by si s tím věděl rady. Stavebník ale zjevně nemusil šetřit. Všude spousta molitanu. Ještě dobře, když je aspoň vcelku, třeba s kusem ledničky nebo jako součást matrace. Ale někde je doslova nadrobený, dokonce v kaluži u cesty. Doufal snad někdo, že se ve vodě rozpustí?


Něco vybíráme rukama, ale pracovní rukavice jsou za chvíli promáčené, tak na to s hráběmi a s lopatou, vyhrabáváme to svinstvo i z trávy. Pak narážíme na úplné ložisko starých kabelů, částečně už zarostlé travou a drny. Kolem čerstvé pařezy, komupak se hodilo syrové březové dřevo? Kmeny tytam, odsekané větve se pletou pod nohy, brání v přístupu ke kabelům. Ty už jsou pochopitelně vykuchané, dráty z hliníku či mědi byly proměněny na slušných pár korun. Nevypadá to na práci bezdomovců.


Poprvé vidím kusy hadic nasekané, všechny na délku asi sedmdesát centimetrů, vypadá to, že byly děleny strojově. Kdo ví, možná že před pár lety někdo dostal i nějaký ten grant na ekologickou likvidaci odpadu. U nás je možné všechno. Odvážíme třetí, čtvrté, páté kolečko, ale ložisko skoro neubývá. Jsme utahaní, pot se z nás řine, třebaže je dost chladno a co chvíli poprchá. Opakovaně měníme promáčené a zablácené rukavice. Šaty a boty – škoda mluvit.


Najednou uprostřed toho inferna zíráme na malý zázrak. Poblíž pohozeného záchodového prkénka vyrůstá pod mezí z loňské trávy čisťounký narcis. Bílý, se zlatožlutým středem a svěže zelenými listy. Být to někde na zahrádce, sklízel by obdiv kolemjdoucích. Z práce nás co chvíli vyruší přijíždějící auto. Nejdřív jsme mysleli, že si tudy místní krátí cestu. Jenže každé u kontejnerů nebo kousek za nimi zastavilo, otočilo a poté se vracelo zpátky k hlavní silnici. Stará cesta je poměrně přehledná, skoro všude je vidět. Nejdřív tu zastavili mladí manželé v bílém autě, za nimi vykukuje potomek, zjevně ještě neodrostlý plenkám. Koukáme na ně, co jako hodlají. Sedí, tváří se rozpačitě, mlčí, nevystupují. Po trapné chvilce odjíždějí. Tak kdepak ty pamprsky asi skončí dneska?


Pak se přijede předvést nejnovější model offroadu. Také otáčí. To majitel nablýskané lahvově zelené fabie (nebo že by byla tatínkova?) je suverén. Pohledný hoch, o moc víc než dvacet mu nebude, vyšší, atletická postava, módní krátký účes, červené tričko, vypracované svaly pod ním jen hrají. Hbitě otevře kufr vozu a už přímo před námi lifruje staré pneumatiky do kontejneru. Je tak drzý nebo jen přitroublý? V tu chvíli na něj vystartuje kolega a také mně se udělá rudo před očima. Utírám si pot z čela, ruce se mi začínají třást, raději odkládám vidle, které jsem v nich držel. Mládenec vidí přesilu, podvolí se a odnáší si pneumatiky zpět do auta – prý z hlavní silnice viděl kontejner a tak ho napadlo…


Vztek mne nakonec přechází, ještě mu vysvětluju, jak se dostane do sběrného dvora firmy Marius Pedersen, kde od něj pneumatiky zdarma odeberou. Ale jestli se tam vůbec vydal, těžko říct. Kolem jedné po poledni už toho máme tak akorát. První kontejner plný, druhý téměř, ale stále tu je spousta nesesbíraného odpadu. Poprchání se navíc změnilo v ostrý a pěkně studený liják. Musíme končit, ale chtělo by to alespoň ještě jednu takovouhle šichtu. Jenomže kolik toho sem mezitím zase přibude?


Jak dlouho ještě budou radnice mlčky tolerovat s parazity, kteří kvůli úspoře pár korun nebo půlhodinky času ohrožují veřejné zdraví a kteří si vylepšují svou životní úroveň na úkor nás všech?

Nahoru