Mám pocit, že se dá na každém místě najít štěstí a krása, stejně tak jako smutek a zmatek – tady kde sedím já, i tam kde teď právě sedíte vy. Každé místo má však své osobité kouzlo, každé svoje spektrum, které nám ukazuje klady a zápory věcí, lidí a krajiny, jež se tam nachází.
Člověk, co nepozná vícero míst, nemůže poznat, že to jeho je buď špatné a nebo dobré. Chtěli jsme poznat, jaké je Turecko, tak jsme se vydali hledat spektra těch všemožných míst. Vydali jsme se hledat TURECKOU DUHU. Duha pro mě představovala škálu barev, stejně tak jako jsou různě barevné škály Turecka: kultura, umění, památky, příroda, krajina, lidé. Nechtěl jsem poznat černobílé klišé, a tak jsem naplánoval cestu, při které bychom měli vidět rozdílná místa – škálu barev.
Během devíti dnů jsme chtěli vidět různé typy zálivů a pláží, vylézt na sopku, prohledávat staré kostely v lávové hornině, najít stále hořící ohně, sáhnout si na opracované kameny z dob dávných, navštívit typická letoviska pro tisíce rekreantů, podívat se do míst, kde došlo k známé genocidě Arménů, poznat rozličné chování lidí ve vesnicích, městech a rekreačních oblastech, poznat kulturu – poznat tureckou duhu. Myslíte, že se nám to povedlo? Uviděli jsme TURECKOU DUHU?
Pojďte si námi zalyžovat po „turecké duze“.
PATARA - Pronásleduje nás několik naháněčů do penzionu a hotelů. Objíždějí nás na motorkách a pořvávají: „Kde chcete spát? Hotel Dream, 4lůžkový pokoj s klimatizací a snídaní, cena jenom pro vás, ...bla bla bla.“ Ač je po sezoně, takovýchto lidí je tu stále dost. Cedule se směrem „Patara beach“ je jednoznačná. Nahazujeme krosny, které jsou pro nás na několik dnů domovem, a jdeme po silnici lemované restauracemi. Brána přes silnici a vstup 70 Kč, studentská cena neexistuje. Napadá mě, že všichni ti turisté jdou přesné po téhle silnici, protože jim jediná šipka ukazuje směr cesty za štěstím. Není to trapné? Pláž Patara má několik kilometrů. Stejně tak jako neexistuje jediná cesta za štěstím, tak není jen jedna cesta na pláž. Co takhle neplatit? A najít si svou cestu?
Přelézáme kopec skrz spálený les a sestupujeme k antickému přístavu a městu, které je dnes již vzdálené několik stovek metrů od moře. Rozbořené divadlo, palác a zbytky starého přístavu hrají při zapadajícím slunci nejrůznějšími barvami.
Stmívá se. Hlídači na motorkách vyhánějí poslední turisty z antického města i pláže. Nikdo tu nesmí zůstat, vše je přísně hlídané. Jsme tu načerno, chceme se jít dnes koupat, nemůžeme se vracet zpět přes vstup a nechceme ho ani zítra platit. Plán A: Tak máme tu 2 hlídače (jeden na motorce), kopec, na kterém se můžeme schovat, ostnaté dráty a prostupná křoviska na pláž. Rozsáhlé bažiny nás zastavují na cestě ke kopci. Zachraňuje nás babka v šátku, která nás viděla, jak neplatíme a lezeme přes kopec. Ubytovává nás na terase na rohoži pod širým nebem v blízkosti antického města a pár stovek metrů od pláže. Hlídači ještě velice dlouho hledají sedm mladých lidí s velkými batohy.
Pláž Patara je něco neuvěřitelného. Představte si navezenou hromadu bílého jemného písku na plochu dlouhou 18 km a širokou 0,5 km. Zasaďte do ní desítky druhů křovin, trav a stromů, vypusťte do ní suchozemské želvy, několik druhů krabů a ještěrky s barvami od bílé až po modro-zelenou. Z jedné strany mořská slaná voda, z druhé sladká v bažinách. Nezapomeňme na antické město, které kdysi sloužilo jako přístav. Je říjen a pláž je liduprázdná, připadáme si jako v ráji. Duny v dálce se různě natáčí a zabarvují. Na pláž vylézají ohrožené mořské želvy karety, aby zde mohly snést svá vajíčka.
.jpg "29.9-5.10 TURECKA DUHA 516 (2).jpg")
KAŠ A KEKOVA – Město v nočním svitu pouličních lamp, restaurací, oken domů a osvětlených chodníčků přístavu. Nad městem kopeček, na kopečku ruiny antického města a vedle nich tři naše stany, u stanů 7 postav ve tmě pozoruje noční život města, lodě vracející se do přístavu, majáky u moře a bílé stěny hor nad tímto místem.
Brzy ráno vyrážíme. Zkusíme zase něco normálního, více turistického – kupujeme 10 minut před vyplutím, ve výrazné slevě, lístky na cestu lodí do zálivu Kekova. Spolu s turisty z celého světa plujeme objevit krásy známého zálivu Kekova a antických měst potopených ve vodě. Pro majitele lodi, kteří nám připravují špízy a rýži k obědu, je to každodenní rutina. Během roku jedou do stejného zálivu více jak 100x, ukazují lidem ty samé věci, vaří stejné jídlo, staví na stejných místech a obdobně se usmívají a tvoří tak nezapomenutelnou atmosféru, za kterou mají velmi dobrý výdělek. „V dáli vidíte potopené město Kekova, které žilo ještě před 4000 lety, zastavíme zde na hodinu a půl. Můžete se vykoupat v průzračné vodě, odpočinout si na naší palubě a nebo popít sklenku dobrého vína,“ ohlašuje jeden z kapitánů.
Záliv Kekova je opravdu pozoruhodný, ač na lodi obdobného typu vlastně vidíte vše jen přes jakési fiktivní plexisklo, protože k památkám vás buď nepustí, a nebo ano, ale za příplatek na místě. Potopené město v průzračné vodě vidíte jen z lodi a při jízdě, kterou snad ještě kapitán lodi urychluje. Na pevnost ve starém městě Siména si můžete vylézt za cca 120 Kč a to jste jen o pár výškových metrů výše, než u její brány, kde stojíte zadarmo, i tak s krásným rozhledem na desítky ostrovů, které záliv Kekova dělají zajímavým. Staré město Siména je plné dětí nabízejících ručně dělané náramky, žen prodávajících vyšívané dečky a mužů u desítek drahých koberců. U starého pána, od kterého nikdo nic nechce, kupuji dva igelitové sáčky sušených čajů na nachlazení.
.jpg "29.9-5.10 TURECKA DUHA 586 (2).jpg")
OLYMPOS, YANARTAS – Procházíme vyschlým řečištěm jen několik metrů od budky se vstupem, nikdo si nás nevšímá a nám se naskytne možnost přijít do starobylého města Olympos z lesa, tedy odkud skupiny turistů nechodí. Pokud máte představu, jaký byl kdysi Yucatán a kde dnes můžete v rozsáhlých pralesích najít ruiny starých budov, tak přesně takový je Olympos. V zarostlých lesích plných břečťanů a keřů najdeme památky hned ze tří historických období: středního věku, románské éry a éry helénistické. Pokud vystihnete dobu, kdy s vámi po úzké pěšince v lese nikdo nepůjde, ocitnete se jakoby v minulosti. Z ničehož nic se před vámi objeví 10 metrů vysoká brána, rozpadlé kostely či snad hrobky. Když projdete tímto pralesem až k moři a prolezete skalní bránou, otevře se před vámi nádherná pláž. Ještě o pár kilometrů dále hoří ve skalách věčně hořící ohně Chimaira- Yanartas. Antická báje vypráví o tom, že zde žil bájný drak Chiméra, který plival oheň. Dnes jsou ohně ve skále poháněné směsí plynu. Po cestě k Chiméře trháme granátová jablka, pomeranče a citrony rovnou ze stromů. Na zemi je přejetý chameleón a u květu keře poletuje malý hmyz, jemuž se v Čechách občas říká „český kolibřík“.
ANTALYE - Je Ramazan bayrami (Svátek cukru) po muslimském postním měsíci Ramazánu (Ramadán). V ulicích si lidé podávají ruce a navzájem si dávají sladkosti. I já dostávám několik bonbónů a jsem pozván dovnitř. Všichni jsou velice pohostinní. Děti nesou bílá kvítka a celé Turecko se raduje. Procházím v tento svátek starobylé uličky Antalye sám. Chtěl jsem si na chvilku užít samotu a zažít něco jedinečného. Kdyby nebylo těch pořvávajících obchodníků s turistickými suvenýry, byly by uličky rozmanitější. Kdyby však nebyli turisté, kteří by si tyto suvenýry kupovali, nebyly by asi ani rozmanité uličky plné květin a hezky ozdobených domů. Jedna památka střídá druhou. Před očima se mi míhá flétnový minaret, useknutý minaret, Hadriánova brána či snad pevnost. Krásný vodopád padající volně několik metrů do zálivu zkrášluje už tak úžasný pohled na město.
GAZIPASA – V autobuse jsme už několik hodin, venku už je tma a jedeme po dálnici. Z ničeho nic strašná rána, autobus lítá po dálnici a staví. Tři obrovské okenní tabule jsou rozbité. Turci se krčí v uličce a drží si hlavy. Nikdo neví, zda je někdo zraněn, či co se stalo. V hlavě nám probíhají scény z akčních filmů. Granát, střelba, útok... Můžeme být rádi, že řidič autobus dokázal uřídit. V tureckých autobusech sedí ženy a děti vpředu, přesně tam, kde ta okna praskla. Vyndávají si střepy z oblečení a vlasů. Naštěstí se jednalo o bezpečnostní skla. Policie je tu za chvíli. Na mobilní telefon si fotí místo nehody. Šlo o nejeden kámen vhozený do autobusu. Je podivné, že ze strany od silnice, útočník tedy musel přehodit tři proudy dálnice a ještě malou mez. Nikdo do teď neví, kdo a co to bylo. Ručně hozený kámen by tuto spoušť nezpůsobil. Kámen odražený od kola jiného auta nejspíše také ne, zvlášť když autobus byl zničený na třech místech. Po dvou hodinách čekání přijíždí autobus a místo oken jsou dřevotřískové desky přivázané uvnitř k sedačkám – turecký způsob rychlé opravy autobusu.
Pokračujeme směr na východ do velkoměsta Adana, toto město a celou jihovýchodní část Turecka mnoho Turků i zahraničních návštěvníků označuje za území „teroru“. Nejen kvůli genocidě Arménů, která se kdysi v této oblasti udála, ale také kvůli blízkosti problémových oblastí v okolí Iránu, Iráku a nedávno známého konfliktu v Gruzii. My chceme v Adaně najít největší mešitu v Turecku (třetí největší na světě), odtud do Karataše, kde neočekávaně navštívíme typickou vesnicko svatbu. A pak na sever do známé Kappadokie – místa křesťanství v domech ze sopečného popela.
Můžete se těšit na další vyprávění.
VÍCE INFORMACÍ SE DOZVÍTE NA
