Už mají naši přítelé v Mexiku co jíst? Stojí vůbec mexičané o české dobrovolníky? A jak se má maňásek Pepino? Tři českolipští dobrodruzi - Filip, Linda a malý Pepa - na své misi v Mexiku, kde vyučují tamější obyvatelé angličtině. Jak pokračuje jejich putování?
V minulém článku jsem popisoval, kterak se nám dlouho nedařilo přimět úředníky města Bacalar, aby dostáli svému závazku a zajistili nám, výměnou za kurzy angličtiny pro své občany, stravování. V tu chvíli už jsme díky přímé intervenci ministryně kultury státu Quintana Roo měli alespoň kde bydlet. S bungalovem v ubytovacím komplexu Casa del Escritor jsme byli na výsost spokojeni.
Po mém celotýdenním marném nahánění úředníka pana X, jenž byl za faktické vyřízení našeho stravování zodpovědný, se Noému podařilo domluvit schůzku na sobotní ráno, na osmou hodinu. O tom jsem se z noční esemesky dozvěděl v sedm třicet, zrovna když jsme se chystali k Jimmymu na dlouho plánovaný výlet po laguně... Načasování to nebylo nejšťastnější, ale co se dalo dělat. Byla to možná poslední šance, jak naši misi v Bacalaru zachránit.
první vyjížďka po Sedmibarevné laguně
A tak Linda odešla Jimmymu náhlou a nepříjemnou změnu plánu oznámit sama a já se vydal do centra města. Noé dorazil v půl deváté a po chvíli čekání (cca hodině) se skutečně naskytla šance promluvit s panem X a jeho kolegy. Bylo domluveno, že se dál můžeme stravovat v pouliční restauraci "U Šneků" (čistě náš pracovní název), s tím rozdílem, že ode dneška za nás útratu bude hradit město. Victoria! Po třech týdnech práce a stresování jsem si dal první snídani, jež nezatížila náš nečekaným vývojem poněkud zbídačený rozpočet.
Naše díky patří všem kamarádům a sponzorům z vysílajících komunit. Nebýt jejich podpory, bylo by to pro nás z finanční stránky o poznání složitější. (Komu děkuji já? Komu děkuje Linda?)
Jenže vyhráno bylo jen zdánlivě...
Majitelka restaurace, paní "Šneková", nám po týdnu oznámila, že za nás nedostala zaplaceno. Prý se s městem dohodla na týdenních úhradách, ale ani po osmi dnech se v pouliční restauraci nikdo z úředníků neukázal, natož aby viděla slíbené peníze.
A tak nastal další nepříjemný kolotoč. Paní Šneková mi vysvětlila situaci a sdělila, že pokud v nejbližších dnech peníze nedostane, nebude nám moct jídlo dál poskytovat. Co jsem mohl dělat? Jen při vzpomínce na naše vlastní třítýdenní martyrium se mi dělalo špatně. Informoval jsem Noého a ten začal znovu obvolávat úředníky a obcházet kanceláře. Čeho bychom se tu domohli bez jeho intenzivní a trpělivé intervence, to si radši ani nechci představovat.
Každý den jsme tak chodili do restaurace s velmi nepříjemným pocitem, že tentokrát již jídlo nedostaneme a budeme vykázáni. Porce se den ode dne zmenšovaly, obsluha hrubla a my se cítili provinile. Nervozita byla všudypřítomná.
Samozřejmě bylo možné dělat jakoby nic a čekat, až si majitelka dodá odvahy a sama si nás troufne odmítnout. Dohodu s městem (byť ústní), uzavírala ona. Zisk i riziko uzavřené dohody byly součástí její obchodní politiky. Přesto jsem její situaci chápal a chtěl být nápomocen. Snažil jsem se zalarmovat Aldrina a Noého, aby otázku zpožděné platby urgovali.
Při každé návštěvě restaurace jsem se informoval, jak se situace vyvíjí. Snažil jsem se vyjádřit účast a morální podporu. Naposledy jsem se zeptal, kam vlastně musí majitelka s účtenkami zajít, aby jí byly proplaceny. Odvětila, že nikam chodit nebude a nemůže a že prostě jen chce svoje peníze. Žádné sliby, žádné chození po úřadech, jen svoje peníze. Došlo mi, že přituhuje.
Když jsem o jejím nekonstruktivním přístupu informoval Noého, odepsal, že město tvrdí, že se s ní dohodlo na čtrnáctidenním intervalu realizace plateb a že dostane zaplaceno v sobotu... Nezbývá než věřit a doufat.
Co se samotné výuky týká, situace v kurzech pro dospělé není o mnoho růžovější. Ani po třech týdnech slibů z nejvyšších míst zdejší university se nepodařilo dát dohromady dostatečný počet žáků pro otevření jedné vlastní studijní skupiny. A tak zde zatím stále vyučuji pouze dva kurzy a čekám, zda-li se zformuje třetí.
První fungující skupinou je kurz v Bacalaru, který je zdrojem alespoň částečného uspokojení. Studuje v něm pár mladých lidí (Ricardo, Sara, Suiri, Amelia), několik lidí přes pětatřicet (Cristina, Luisa, Rafael) a dvě postarší, velmi příjemné učitelky Mercedes a Norma, kterým dává studium s mladšími kolegy zabrat.
Zdá se, že se po třech týdnech podařilo tuto skupinu stabilizovat a že bychom v tomto složení mohli pokračovat dál. Původně v tomto kurzu studoval i Aldrin, ale zatím se mu zadařilo dorazit jen na polovinu hodin, takže nepočítám, že by si sám doplnil zameškanou látku a ještě někdy přišel.
Ze studentů se po 3 týdnech společné práce začínají stávat přátelé a na hodinách bývá velmi příjemná atmosféra. Dospělí studenti nejlépe chápou i mimoedukační rozměr našeho projektu a jsou těmi nejvděčnějšími. Je radost je učit.
kurz dospělých v Bacalaru...
Druhý kurz dojíždím vyučovat do cca 30 km vzdálené vesničky Buenavisty. Po třech týdnech výuky se v této skupině ustálil počet dostatečně motivovaných žáků na smutném čísle 6. Občas dorazí ještě někdo další, ale stabilních studentů je skutečně jen 6. A to jsme přitom museli spojit kurz dospělých (od 15ti let výš) s Lindiným kurzem pro žáky druhého stupně.
Několikrát nás napadlo, má-li vůbec smysl do Buenavisty kvůli tak malému počtu žáků dojíždět. Původně jsem myslel, že učit méně než 8 lidí smysl nemá. Ale když pak sedím v učebně a koukám do nesmělých indiánských tváří Marie, Pedra, Cecília, Bernardina a Aidy, pro které angličtina možná znamená naději na lepší život, je mi jasné, že to tam zabalit nedokážu.
Těchto pár konkrétních lidí vzalo naši výzvu ke spolupráci vážně, oproti vlastním kulturním zvyklostem chodí včas a píší úkoly, a nebylo by fér trestat je za nezájem ostatních členů mayské komunity. Stali bychom se jen dalším z řady projektů, který dal místním naději a pro nezájem většiny zase zmizel.
výuky dospělých v Buenavistě...
Skupina se navíc ustálila, po pár týdnech spolupráce se z nás začínají stávat přátelé. Po poslední hodině nás Marie pozvala k sobě domů na večeři. Byla to hromadná událost pro celou rodinu, při které se v zemi na rozpálených kamenech pod palmovými listy pekly "tamales". O tom ale až někdy příště.
Tento kurz je nutné udržet i z toho důvodu, že v Buenavistě velmi dobře funguje Lindin kurz pro malé děti. Takže ačkoli každou hodinu při procházení archu s docházkou skřípu zubama, jedeme dál.
výuka dětí v Buenavistě...
Člověk, který se vydává pomáhat do rozvojové země bez předchozí zkušenosti podobného typu, bývá po vyprchání počátečního elánu většinou zklamán. Představy o tom, jak na jeho pomoc na druhém konci světa lidé čekají a jak se budou snažit, aby nepřišla na zmar ani hodina jeho drahocenného času, se většinou míjejí s realitou.
A přestože jsem se do Mexika vydal již potřetí, stejně se s pocity nedocenění naší práce nedokáži popasovat s klidným srdcem. Nenechává mne chladným, že skoro dvě hodiny cestujeme do ztracené mayské vesničky, a pak přijde jen pár dospělých studentů anebo nejsou k dispozici klíče od školy. Nenechává mne chladným, že nám místní univerzita tři týdny slibuje 20 motivovaných studentů a na smluvené termíny vždy přijde hrstka zájemců, se kterou nemá cenu výuku začínat. Nenechává mne chladným, že nám místní vysoce postavená úřednice s úsměvem a zaujetím slíbí rychlé sjednání schůzky se starostou a po týdnu se dozvíme, že v této věci zatím nepodnikla vůbec nic.
To všechno jsou skutečnosti, se kterými není snadné se vyrovnat. Obzvlášť v situaci, kdy jste na druhém konci světa, kde vašim úvaham, zvykům a vzorcům myšlení nikdo nerozumí. Člověk si musí uvědomit, že není v Evropě, kde by se s výše uvedenými problémy pravděpodobně nesetkal. Jenže ne náhodou jsme se rozhodli působit v rozvojovém světě.
A proto je důležité, naučit se na všem hledat něco pozitivního. Radovat se z maličkostí. Třeba z toho, že nám studenti chodí na kurzy včas, dochází pravidelně anebo píší domácí úkoly. Podle slov Noého je to malý zázrak, neboť "chodit včas" je pro místní stejně nepřirozené jako pro nás opak. Když prší, do školy tu dle slov Jimmyho nechodí ani žáci, a někdy ani učitelé.
V tomto smyslu jsme zde za pár týdnů dokázali provést malou kulturní revoluci. Alespoň v životech našich studentů.
Pokračování příště
-------------------------------
Na cestu spolu s Filipem a Lindou vyrazil i malý Pepa, který bude Lindě pomáhat s výukou dětí. Zde je další část jeho soukromé fotogalerie z cest.
Nazdar Bambára, rozhodně dneska nedoporučuju koukat těm, který jsou zavistiví. To by s váma mohlo taky pěkně šlehnout. Muhehehe.
Vyrazil jsem na celodeňák!
To je paráda, co?! Tak čau. Váš Pepa.
