Mise Mexiko, díl 2.: Příjezd na místo činu, do tropického Bacalaru

Dva Českolipané a maňásek Pepa na půlroční misi v Mexiku. Jak pokračuje jejich putování?

Už jsem v životě zažil veselejší chvíle. Menší letadlo mexické vnitrostátní linky se s námi rozjelo po ranveji. Ve vysoké rychlosti, ještě před odlepením od země, bylo cítit, jak poryvy větru či nerovná dráha cloumají strojem, a zvedají tak hladinu adrenalinu v krvi cestujících rozmazlených evropským přepravním průmyslem. S Lindou jsme se na sebe trpce usmáli.

Napadlo mne, že by byla škoda spadnout zrovna teď, když už za sebou máme to nejhorší. Přežili jsme půl roku příprav a hlavně tři dny v Mexico City. Těch jsem se bál nejvíc. A přitom nakonec největší úsilí a nervy stálo získat zpět dva dny opožděný batoh.

Podivné otřesy trvaly ještě dobrých pár minut. Až pak se všechno uklidnilo a my uvěřili, že jsme v bezpečí, že letadla nepadají ani v Mexiku. Let trval sotva dvě hodiny a my se začali připravovat na přistání. Z okénka letadla bylo vidět rychle se přibližující přistávací dráhu, vedle které se povalovalo staré havarované letadlo, jež z části zasahovalo do fotbalového hřiště. To vše se nacházelo v přímém sousedství ranveje, uvnitř oploceného areálu letiště.

Přistávací manévr se tentokrát zdařil napoprvé. Z části i díky slunečnému počasí. Po výstupu z letadla jsme ihned dostali pocítit, co to znamená přiletět do tropického podnebného pásu. Kombinace vysoké vlhkosti s vysokou teplotou nás v mžiku obalila lepkavým potem. Stačilo prvních pár vteřin. Překvapeně jsme se na sebe podívali.

Budova letiště v Chetumalu, kde denně odlétají pouze dvě letadla, je směšně malá. Na jednom konci místnosti tak čekají na své kufry cestující a současně se za bakelitovou přepážkou tlačí natěšení přátelé a příbuzní přiletivších. Při čekání na zavazadla jsem se snažil tvářit sebejistě, nedávat na sobě příliš znát zvědavost, zda už někdo netrpělivě vyhlíží i nás.

Demonstrujíc svůj bohorovný klid a jistotu, zdvořile jsem při odchodu a přebírání zavazadel dal přednost několika lidem, nijak jsem v náruč našich vyzvedavatelů nespěchal. Vychutnával jsem si opojení pocitem, že právě na nás se tady čeká. A jaksi mimoděk oddaloval moment finálního setkání, stejně jako jsem si při rozbalování dárků na Vánoce nechával jako dítě největší krabice až úplně nakonec. Když člověk otevřel poslední, Vánoce jakoby skončily.

Když jsme mezi posledními vyšli zpoza bakelitové zástěny, přeletěl jsem nenápadným, rychlým pohledem těch pár jedinců, co u východu z letiště zbyli. K mému překvapení k nám nikdo nepřistoupil. Dál jsem se snažil nedávat najevo neočekávanost této situace a dál mlčky doufal, že k nám na poslední chvíli přeci jen někdo přistoupí a zeptá se "Filippo y Linda?". Za žádných okolností jsem se nechtěl rozhlížet, ukazujíc tak, že jsme ve svízelné a nečekané situaci.

Na letišti jsme osiřeli. Kromě nás tam už zůstal jen hlídač, pár taxikářů a turistů s batohy, kteří zanedlouho odjeli do centra města. Přesto jsem zažíval pocity euforie z návratu do tropů. Velice mi to připomínalo příjezd do Rio Manso. Všude zeleň, palmy a silnice se žlutými pruhy. Žádné tlačenice a anonymita jako v Mexico City. Zde už jsme nebyli kapkami v moři, ale dvěma až příliš konkrétními postavami zdaleka, jež v taxikářích a hlídači letiště vzbuzovali zvědavost.

Konečně mi zazvonil telefon. Byl to Noé, naše hlavní spojka. Prý jede zdaleka a může nás vyzvednout za dvě hodiny. Navrhoval, ať si vezmeme taxi a jedeme do centra města. Já ale cítil silnou potřebu užít si nádherné pocity opuštěnosti na pitoreskním letišti na konci světa, zapnout si počítač a pečlivě je zaznamenat, abych se o ně mohl podělit. Bylo mi nádherně. A věřím, že podobně to cítila i Linda.

Malebné letišťátko si říkalo o pořádnou porci fotek. Času mělo být dost. A bylo. Po téměř třech hodinách čekání se začalo rychle stmívat. Komáři započali svou útočnou hodinku před setměním. Nastávala horká, tropická noc.

Na letišti už kromě nás zbyl pouze mladý, dvacetiletý hlídač. Měl jsem pocit, že by se s námi rád dal do řeči, musel umírat touhou dozvědět se, co tu tak dlouho pohledáváme. A tak jsem si dodal odvahy a započal příjemný rozhovor. Seznámili jsme se a dál si povídali o všem možném, od Belize přes naši vlast až po situaci v Mexiku, až do chvíle než vedle nás zastavilo auto a z něho vyskočil veselý chlapík v sombreru. Byl to Noé.

Cestou jsme v Chetumalu zastavili v takérii na rychlé večeři. Umírali jsme hlady. Seděli jsme v otevřeném prostoru restaurace, baštili vynikající tacos (malé tortilky s nadrobno nasekaným masem, cibulí, salsou a avokádem), tropickou noc osvěžoval příjemný teplý vánek od moře, jež potichu šplouchalo hned za silnicí, kde Noého přítelkyně zaparkovala svůj vůz. Naprostá idylka. Najednou jsem si uvědomil, jak moc mi tohle všechno chybělo. Znovu jsem pocítil euforii, kterou jen umocňoval fakt, že tohle všechno neprožívám sám. Že ji má možnost na vlastní kůži zakusit další člověk ze střední Evropy, který se rozhodl vlastním úsilím podpořit lidi na druhém konci světa.

Pak už jsme vyrazili nočním přejezdem přímo do Bacalaru, kde pro nás bylo připraveno provizorní ubytování. Podle slov Noého jsme měli prvních pár dnů zůstat ubytováni v kanceláři jedné místní neziskové organizace. Když jsme na místo dorazili, nejdřív jsem nevěděl, zda-li je to vtip či je to myšleno vážně. Noého bratranec Aldrin, jehož rodině prostory patří, právě z polorozpadlé místnosti vymetal vodu, důsledek odpoledního tropického lijáku.

Rozmazleni západním stylem života, nevěřícně jsme si vnesli do místnosti honosně nazvané kanceláří bagáž. Dostal jsem za úkol nafouknout matraci a kluci se vzdálili s ujištěním, že ještě dají do pořádku "koupelnu". Že tam sice posledních 50 let přebývaly slepice a nefunguje tam světlo, ale že už se pracuje na jejím vyčištění.

Linda vypadala, že každou chvíli omdlí. A já se podivil, jak rychle jsem odvykl standardu mexického ubytování. Současně mi začalo docházet, že to tu možná s tím čekáním na nás jako spasitele a Lindiným nadšením zase nebude tak horké...