Jsem zcela přesvědčen, že poslech Vybraných scén z dětského snu není prvoplánová záležitost. Není snadné se jím prokousat napoprvé, objevit si ihned to svoje, kvůli čemu se k desce vracet. Ale tahle deska to v sobě má. Myslím, že je to ta bezbranná poctivost. Není snadné přestat dýchat a tihle tři kluci to vědí.
Je až podivné, že přes jednoduchost základních postupů melodiky VSZDS je výsledek tak hluboký, až bych se bál, že se v něm nejedna řasa nejkrásnější dívky utopí. Když jsem ztratil nejtiššího přítele, pustil jsem si desku Sea Change od Becka, ale také bych si dokázal představit, že bych si pustil VSZDS. A snad jako by se Broskev s tímhle faktem nechtěla smířit a snaží se vzpouzet silou navzdory, ale mě osobně se víc líbí tam dole, v hluboký vodách mezi tak textařsky oblíbenými Cannyho anděly, na které z hladiny svítí reflektory a kteří spolu právě za podpory Obří Broskve pomalu tančí.
Krom popadaných andělů jsou Cannyho příběhy specifické také padlými city mezi jím a někým opačným, až by se mohlo zdát, že se slova klišé nevyhnou, jenže ono tomu tak není a právě naopak působí směle a s jakýmsi nevzrušivým patosem.
Cannyho osobitou poetikou jsou protkány nejen texty, ale také již zmíněná nekomplikovaná melodika, která v základním složením bicí (Tomáš Obrmajer), basa (Marek Čermák), kytara a zpěv (Canny) vytváří neuvěřitelně silné melodie, jež se právě spolu s časem omotají kolem vašeho vědomí a za nic na světě se nechtějí pustit (ráno by mi o tom mohlo vyprávět).
Obří Broskve však nevsadili jen sebe, chtěli vytvořit daleko více barev, což se jim myslím mistrně povedlo, a z dlouhé řady zvučných jmen bych jmenoval Lenku Dusilovou, Luboše Malinu, Maťo Mišíka anebo Pavla Zlámala. Díky těmto lidem se ozývají deskou tóny a zvuky, které obvykle na koncertu Obří broskve neuslyšíte, ale které si tam však budete s oblibou domýšlet. Krom táhnoucích se harmonií bych rád upozornil na výkon rytmiky, která pod finální popový result skládá neuvěřitelně nápadité rytmy, až mě občas přepadá jakási pozitivní závist. A toto vše podporuje krásné broukání opravdu gentlemanské basy, nejdůležitějšího a tak veřejností podceňovaného nástroje.
A náhle vše utichne, jen na pár vteřin. A znovu se dá k radosti dechu do pohybu (to abych vysvětlil pauzu mezi písněmi). Sáhnu k přehrávači po obalu, jsem zvědavý, co bude následovat. Ale nedozvím se to. Ne že by to tam nebylo, avšak namísto toho prohlížím kresby uvnitř bookletu. Už dlouho jsem neviděl srovnatelný. Je tak kompaktní, jako celá deska. Vše tak vyrovnané, nic nezaniká, nic nepřevyšuje celek.
Sedím a poslouchám svůj dech, a když srovnávám s dechy předešlých „demo“ desek Obří Broskve, musím přiznat, že je daleko nápaditější, vyzrálejší a poctivější, a zcela je patrno, že jí bylo věnováno daleko více času, za což se vám čas odmění tím, že si vás spolu deskou omotá.