Bernard nebyl žádný krasavec, o to více ho překvapilo, že se Gábiny nemůže zbavit.
Na diskotéce spolupořádané se sousedním dětským táborem si pro něj hned při prvním ploužáku přišla Gábina.
Neztrácela čas: „Teď budou chatky prázdné, ne? Nedáme čísílko?“
„Neblázni. Jak bych před vašimi vedoucími vypadal? Obstarožní proutník …“
„Ty naděláš. Dyť je ti sotva čtyřicet a mně plešounci nevaděj.“
„Ne, nezlob se. Tohle je na mě moc hrrr.“
Tanec skončil a Bernard si oddechl. Ne nadlouho. Jakmile zazněl další ploužák, byla u něj Gábina znovu.
„Tak co, už ses rozmyslel? Nechceš jít aspoň do nějaké ruční prácičky?“ ptala se ho a on cítil, jak mu jede rukou po stehně.
„Ne, opravdu ne!“ prohlásil rezolutně a o generaci mladší dívce se vytrhl. Raději odešel do loděnice, kde měli vedoucí pro každou příležitost schovaných několik bas s pivem. Dal si jedno, zakouřil si a sledoval líně tekoucí Vltavu. Hlavou se mu honilo, jestli nepropásl svou příležitost. Už mu bylo hodně přes čtyřicet, dvacítku už asi mít nikdy v posteli nebude.
No nic. Dopil a vypravil se zpět do jídelny, v níž táborové disko probíhalo. Doufal, že Gábina už klofla někoho z mladších vedoucích a dá mu pokoj.
Procházel kolem partičky ze sousedního tábora. Cítil na sobě jejich pohledy. A pak je zaslechl: „To je ten teplej od vedle.“