Křížem krážem Balkánem 10

Top ten zážitků i s fotografiemi. Chorvatské FTF. Zničené vesnice v Bosně. Nákupní Sarajevo. Přezážitkováno. Prasklá pneumatika. Video na závěr.

3. srpna 2012 – pátek (odpoledne)

Po odlovení naší první bosenské keše nedaleko řeky Driny jsme přes Goraždě, kde jsou podél silnice stále minová pole, a národní park Trebevič přejeli do Sarajeva. Bylo hrozné vedro, byli jsme unavení a hned první keš nás zavedla do doupěte nějakého bezdomovce, který svou velkou potřebu vykonával hned vedle svého spacáku … prostě jsme na městskou turistiku neměli moc náladu. Jen jsme chtěli nakoupit. První obchoďák byl tragický – nedalo se v něm platit kartou a v podstatě ani nic moc nenabízel. I místní se soustředili spíše u prodejců, kteří měli své stánky v okolí. Na podruhé jsme už natrefili na klasický obchod našeho střihu, doplnili si potraviny a zamířili dále na sever. Projeli jsme Zenicou a Dobojem a pak jsme se rozhodli přenocovat ještě na bosenské straně. První motel se nám zdál zbytečně drahý, druhý byl trefou. Majitel nám hned vyšel naproti, nadšený z toho, že jsme Češi. Za deset euro skvělé pokojíčky se sociálkou na chodbě.

Po ubytování jsme si sedli venku na terasu a předně se dohodli, že končíme. Aspoň já jsem byl natolik přezážitkovaný, že jsem už neměl sílu cokoliv vstřebávat. Morača, Tara a Durmitor mi nabídly tolik zážitků, že mě vůbec nebavilo kdekoliv zastavovat. A myslím, že ostatní na tom byli podobně.

Pan domácí nám k večeři nanosil obrovské porce jídla, většinou z grilu. V tomhle jsou na Balkáně opravdu skvělí. Kvalitou i kvantitou jsme úplně někde jinde. Na jídle se nešetří a klobásky jsou plné skutečného masa. A k tomu ta jejich pohostinnost. Každou chvíli přišel, aby nám vyprávěl, jak se u něj vždy stavují čeští motorkáři a dovezou mu slivovici. Ptal se na platy u nás a popisoval, jaké se berou u nich. Asi poloviční, v některých oborech třetinové, přesto neměl potřebu nadávat na vše, jak je zvykem u nás. Když jsme se bavili o olympiádě, bylo zřejmé, že fandí srbským sportovcům. Bohužel se jim moc nedařilo, v té době mělo Srbsko jednu medaili ze střelby.

Vlevo na stole porce masa pro jednoho

Loučení s panem domácím

4. srpna 2012 - sobota

Hned po ránu jsme se vydali na hraniční přechod mezi Bosanskim a Slavonskim Brodem. Najednou to byla Bosna, jakou jsme znali z televizních zpravodajství devadesátých let. Projížděli jsme vesnicemi, v nichž stály dávno opuštěné, rozstřílené a ohořelé budovy. Hrozné. Ještě před pár minutami jsme se bavili s místními a najednou jsme byli v zemi duchů.

Ani u hranic to nebyl právě nejlepší pohled. Žebráci, důchodci prodávající cokoliv od melounů po ručně pletené futrály na mobily. Proti nám jely na kolech proudy Chorvatů, do Bosny levně nakoupit.

Dojeli jsme do městečka Našice, kde jsme měli zaměřenou jednu keš. Ani já, ani Pavel jsme ještě žádnou chorvatskou neměli. Po jejím nálezu ve zdi kostela jsme měli dvojnásobnou radost – přestože byla založena už v červnu, dosud ji nikdo neodlovil. Druhé FTF za dva dny.

Pak už jsme jen jeli za občasného lovení na odpočívadlech v Maďarsku, na Slovensku i v Čechách. Jen u Budapešti nám praskla pravá přední pneumatika. Nic příjemného, obzvlášť když předjíždíte kamion. Iveta běžela několik stovek metrů zpět s trojúhelníkem, všichni jsme měli vesty a poměrně rychle se nám podařilo nasadit rezervu, na které jsme asi hodinu po půlnoci dojeli do Lípy.

K mým akcím samozřejmě patří top ten zážitků. Cestu Balkánem jsme vyhodnocovali v posledním, bosenském ubytování, takže se do něj nepromítla třeba prasklá pneumatika či lov v Chorvatsku.

1. Koupání v řece Morača