Opět o dvě srdci milá místa méně?

Archiv
Verze pro tisk |

Byli jsme nuceni oželet místo, k němuž se váží naše vzpomínky na dobu, kdy jsme jako velmi mladí přišli na Českolipsko. Ze stejných důvodů je pro mne čím dál těžší vydat se k Jestřebí a na Dubsko, kde se lze jen stěží vyhnout pohledu na ošklivě zohyzděný a zvolna umírající Maršovický vrch. Hrozí, že v budoucnu už se asi nepodívám k Manušicím a Slunečné, od nichž nás má odříznout zbytečná a drahá přeložka přeložky silnice I/9 mezi Dolní Libchavou a Novým Borem.


A teď to vypadá, že budu muset škrtnout další dvě z pomyslného seznamu srdci milých míst. V Českolipském deníku (29.12.) se dočítám, že jedna z dominant Sloupu, skála Na stráži bude nejspíš obšťastněna jakoby rozhlednou. Ale vsadil bych se, že ta rozhledna je spíše návnadou v pasti, jakýmsi cukrátkem, šidítkem, aby místní i turisté pokud možno bez reptání spolkli s ní spojený vysílač pro mobily. A majitel pozemku i nápadu stejný, hrkne ve mně, jako na českolipském Špičáku, kam přes veškeré někdejší sliby už nesmí obyčejný člověk ani vkročit. A že to bylo umlouvání a lakování, jak se tam obnoví rozhledna, původně majetek českého turistického spolku, ba i menší bouda s občerstvením že bude, jak se návštěvníci jen pohrnou a sláva České Lípy jak vzroste, zkrátka turistický ráj. Tak nás, revolučně nadšené a stejně tak naivní první demokraticky zvolené zastupitele, ta myšlenka nadchla, že jsme na opravdovou boudu ve snách nepomysleli.


Jen málo vody v Ploučnici uplynulo a dočkali jsme se od nového pana nájemce tááákhle dlouhého nosu. A jako by jim naše drsná zkušenost nestačila, prodali mu po několika neúspěšných pokusech, kdy ještě načas zvítězily slušnost a stud, noví zastupitelé dosud jen pronajatý pozemek do plného vlastnictví. To už ale v žádném případě nebylo z naivity a nezkušenosti.


Nemám nejmenší iluze o tom, jak to dopadne ve Sloupu, nebudou-li místní opatrnější, než jsme byli my. V blízkosti ohroženého místa leží také přírodní amfiteátr. Nedovedu si vůbec představit, co by v téhle romantické scenérii udělala stavba přístupové cesty. A ptal se vůbec někdo přírodovědců, co oni na to? Dělal se tu botanický a zoologický průzkum? Co vliv na krajinný ráz? Což by se v okolí obce nenašlo vhodnější místo, kde by telekomunikační věž mohla stát a nehyzdit klasické panoráma tolik, je-li už tedy ta mobilní potřeba tak naléhavá? Chápu, asi našlo, jenomže už by na tom nevydělal majitel vyhlédnutého pozemku.


S mimoňskou Letnou mne spojují vzpomínky na léta setkávání s četnými tamními přáteli. Ale nejen to. Získal si mne i vzhled této čtvrti. Je to sice sídliště, ale ještě lidských rozměrů, příjemného vzhledu, s domy harmonicky zasazenými do vzrostlé zeleně. Těšíval jsem se na každou návštěvu. I to zřejmě končí. Postaví se tam prý pětadvacet parkovišť, všechno se tu změní a těžko k lepšímu.


„Bude to na úkor zeleně, jinak to nejde“, cituje Českolipský deník pana starostu.


Nevím, jestli se představitel Mimoně dodatečně neleknul, když si svá slova v novinách přečetl černé na bílém. Nebylo by divu. Spolu s ním si tuhle myšlenku rovnaly v hlavě stovky, možná tisíce čtenářů a mezi nimi jistě i nejeden volič jeho SOS. Ta, předtím Svobodní demokraté, totiž ve svých programech vždy dbala na maximální ochranu už tak dost zkoušeného životního prostředí. Rozhodně v nich nebylo nic o tom, že by vzácná zeleň (a místa pro hry dětí i denní rekreaci dospělých ) měla ustupovat parkovištím. Ve městech, kde jí nikdy není nazbyt, už vůbec ne. Takže tedy už i vám sbohem, místa mému srdci milá?


Pevně věřím, že zdaleka nejsem jediný, komu by (nejen) jejich ztráta vadila a kdo se s tím nehodlá mlčky smířit. Nedá se vždycky zvítězit, ale je hanba předem rezignovat a nevyužít všech možností, jak se bránit tomu, s čím nesouhlasíme. A je to i nebezpečné, dodává to odvahu těm, kteří v nás vidí jen ovce, se kterými si mohou dělat, co je právě napadne a co se jim zdá momentálně výhodné.

Nahoru