Českolipsko ve válečné tetralogii - rok 1918

Verze pro tisk |

„Svět je hodný zatracení. Jedinými světlými body jsou Lenin a Trockij.“ Citace charakterizuje naděje vojáků v zákopech a obyčejných lidí, kteří obraceli svoji pozornost na mírová jednání v Rusku. Ta nebyla jednoduchá. Začínající občanská válka donutila Trockého k přijetí nevyhovujících, zejména územních požadavků. Rusové se museli vzdát např. části Polska, Běloruska, celé Ukrajiny a pobaltských států.

Brest-litevská rusko-německá mírová smlouva, podepsaná 3. března 1918, byla vítězstvím Němců, kterým vlila do žil novou sílu a naději na vítězství na západní frontě. Tam přesunuli svoje vojáky a ukořistěnou vojenskou techniku. V první jarní den začala ofenzíva s rychlým postupem na Paříž. „Nezbývá nám jiná možnost než bojovat až do konce. Každé postavení je nutno hájit až do posledního muže – ústup není možný. Jsme zahnáni do úzkých a přesvědčeni o spravedlnosti naši věci.“ Denní rozkaz britského generála Douglase Haiga z 11. dubna dokázal povzbudit britské i francouzské vojáky a v situaci, která vypadala beznadějně, je donutil přejít do protiútoku. Ani síly a nadšení Němců nebyly bezedné. Končil se čtvrtý rok války, němečtí vojáci byli vyčerpaní, scházely jim potraviny a také byli deprimováni houževnatostí Francouzů a Britů, ke kterým se přidali Američané. A navíc, od února řádila chřipka, později pojmenovaná španělská, která se stala pandemií a kosila jak civilní obyvatelstvo, tak vojáky. V americké armádě pohřbila více vojáků než v bojích. (Padlo 48909, na chřipku zemřelo více než 62000).

Španělská chřipka se na jaře a zejména na podzim nevyhnula ani Českolipsku, kdy byly uzavřeny školy. V jarních měsících umíraly podvyživené děti na spálu. V místních novinách byl 6. ledna otištěn článek o dlouhé frontě na chleba, která vedla z Jeřábkova náměstí až na konec ambitu augustiniánského kláštera. V létě se chléb ve výdejnách objevoval velmi málo a nepravidelně. V říjnu byl označen za nepoživatelný. Důsledkem nedostatku potravin, chaosu v zásobování a všudypřítomného hladu docházelo k loupení, zejména o 100% zdražených brambor. V Mimoni a v Kunraticích u Cvikova na jaře rozkradli obyvatelé sadbové brambory, které byly připraveny k vývozu do vnitrozemí. Obyvatele města odjížděli do vnitrozemí měnit svoje oblečení a různé užitkové předměty zejména za mouku. Tyto cesty byly velmi riskantní, neboť s loupením potravin se zpřísňovaly kontroly na nádražích. Cestující byli podrobováni osobním prohlídkám, byla jim kontrolována zavazadla a získané suroviny byly zabavovány. Státem podporovanou akci „Dítě hostem“ využily i českolipské rodiny a na zotavenou poslaly 300 podvyživených dětí do Uher. Ty posílaly domů pozdravy a je dojemné a smutné číst o jejich radosti, kterou měly z plného talíře jídla. 

Českolipská posádka se početně zmenšila na třetinu. I v ní se projevily problémy se zásobováním, které vyvrcholily 11. května v hostinci Vévody ze Zákup. Vojáci odmítli jít na cvičiště, dokud nedostanou chleba, neboť nechutná polévka ze sušené zeleniny je nedokázala nasytit. Nespokojenost skončila zatčením 52 vojáků, z nichž devět bylo odvezeno do terezínského vězení (kde zůstali až do konce války) a ostatní byli na několik hodin připoutáni ke kůlům.

Českolipska se dotklo i povstání vojenského pluku v Rumburku, které začalo o deset dní později. Příčinou byl především hlad a velká nechuť vojáků, kteří předtím bojovali v Rusku, jít bojovat na italskou frontu (kam měli být odveleni 6. června). Ozbrojení vojáci přestali poslouchat důstojníky, zmocnili se skladu střeliva, opustili město a vlakem a pěšky se chtěli přes Nový Bor a Českou Lípu dostat až do Prahy. Byli zastaveni u Chotovického vrchu jednotkou pohraničních myslivců, kterým přišli na pomoc vojáci z českolipské a lovosické posádky. Při přestřelce byli dva vojáci zastřeleni a povstalci podlehli přesile. Tři vůdci povstání byli popraveni v Rumburku, sedm v Novém Boru a přes 300 řadových vojáků uvězněno v Terezíně. 

Do letního období posledního válečného roku patří i smutný příběh českolipského legionáře Aloise Štorcha (více zde).

S posledními boji na západní a italské frontě probíhal rozklad Rakousko-Uherska. Národům střední Evropy nestačila autonomie v rámci Rakousko-uherské monarchie přislíbená v lednu ve čtrnácti bodech americkým prezidentem Wilsonem. Diplomatická jednání T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a M. R. Štefánika vedla k uznání samostatného státu Československo. První jej uznala Itálie, následně Francie a Velká Británie. 13. července vznikl v Praze Národní výbor, který se v čele s Kramářem stal mluvčím nově se rodícího státu. 19. října byla zveřejněná Washingtonská deklarace sepsaná T. G. Masarykem a jeho americkými spolupracovníky. Ta zaručovala právo Čechů a Slováků vytvořit si vlastní stát. Ten byl vyhlášen 28. října. 

V České Lípě se o událostech v Praze dozvěděli následující den od projíždějících vojáků. I když zde žilo hodně Němců, nebyla ve městě vyhlášena Samostatná provincie Německé Čechy (jako např. v Novém Boru). Čeští důstojníci vojenské posádky začali nosit trikolóry a následující den, tedy 30. října se posádka shromáždila v Jáhnově tělocvičně, kde jim velitel Rudolf Nový přečetl proklamaci a rukoudáním od nich získal slib, že vstoupí do služeb nového státu.

24. října zahájili Rakušané ofenzívu na italské frontě, ale morálně i fyzicky zdecimovaná armáda přestávala bojovat. Vojáci se nechávali zajmout a odmítali zahájit protiútok. Císař Karel I. pochopil že „moji lidé už nejsou schopni ani ochotni pokračovat ve válce. Dospěl jsem k nezvratnému rozhodnutí, že požádám o separátní mír a bezodkladné příměří.“ Telegram obdržel německý císař Vilém II., který abdikoval 9. listopadu.

I když probíhala mírová jednání, na západní frontě se stále bojovalo. 10. listopadu večer přijala německá vláda podmínky příměří, ale následující den vedl Harry Truman podle rozkazu palbu až do třičtvrtě na jedenáct. Dvě minuty před jedenáctou zastřelil německý ostřelovač Kanaďana Georga Price, který se stal zřejmě poslední obětí této války na západní frontě. Rodiče Wilferda Owena z Walesu poslouchali slavnostní vyzvánění zvonů z katedrály a právě v tu chvíli jim byl doručen telegram o synově smrti. Evropskými městy a vesnicemi, jak se šířila zpráva o uzavření příměří, uvízly žalostné vzpomínky na řadu hodin v hlučných a opilých oslavách u většiny oslavenců s velkým smutkem v očích, neboť bylo prolito příliš mnoho krve a spotřebováno velké množství životní energie.

Začala další kapitola života v jiné době. Neúplné rodiny si zvykaly na život bez svých živitelů, jiné zase na život s invalidy a přeživší vojáci bojovali s hrůznými zážitky a nočními můrami. Dodnes si svět 11. listopadu v 11. hodin 11 minut připomíná tuto lidskou tragédii na náměstích a u pomníků, které byly postavené skoro v každé vesnici a městě. Pozůstalí, kteří měli odvahu a potřebu navštívit zákopy, kde padli jejich blízcí, příbuzní či známí, ještě dlouho po válce obcházeli rozbitá děla, kulomety, tanky a také kostry, kosti či lebky lidských těl, neboť uklidit v průměru 5600 padlých denně v tomto válečném konfliktu byl úkol dlouhodobý. Ještě dnes, po sto letech se krajinou válečných ofenziv rýsují zákopy a prohlubně vybuchlých granátů.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru