18. pěší pluk a Deutschböhmen

Verze pro tisk |

Měsíc říjen provázely před sto lety starosti, zmatky, nejistota ale také očekávání, které se naplnilo na jeho konci vyhlášením samostatného Československa. Ne všechny radnice měst a obcí se to dozvěděly 28. října. Do některých přicházeli lidé se zaručenými zprávami i dříve (např. v Písku oslavovali Československou republiku již 14. října), jásot českých obyvatel propukal většinou až po 28. říjnu. Neradovali se všichni. Němečtí obyvatelé v severních a severozápadních Čechách již na jaře vyhlásili provincii Deutschböhmen, jejíž představitelé sídlili v Liberci, a do které spadalo i území Českolipska. Neprezentovali se jako nepřátelé českého obyvatelstva, ctili demokracii a dožadovali se práva na sebeurčení.

I na Českolipsku byla většina obyvatel německá, ale také zde byla vojenská posádka 18. pěšího pluku. Ještě v polovině října odešli vycvičení vojáci bojovat do Itálie (do bojů už ale nezasáhli). O vzniku Československa se dozvěděli až následující den od vojáků projíždějících Českou Lípou. Reakce byla dvojí: Češi se radovali, němečtí obyvatelé svolávali demonstrace. Situace se stávala nepřehlednou a zhoršila se na začátku listopadu, kdy se z války vraceli vojáci německé národnosti. Těm dali představitelé Deutschböhmen pokyn, aby provincii bránili a vstoupili do lidových stráží (Volkswehr). Přitom získali denní žold 4-6 korun, stravu a ubytování. Přijali to rádi, neboť žold to byl vysoký a dokonce si vynucovali další výhody: lepší ubytování, zajištění práce. Ne vždy se chovali přátelsky, jsou doložené případy rekvírování a rabování. Navíc, provincie Deutschböhmen žádné prostředky neměla, požádala o placení obce s tím, že jim později vše splatí. Českolipský starosta nazval tyto vojáky, kteří nosili na rukávu rudou pásku, „rudí flákači“. Ve Cvikově zrušili lidové stráže úplně, jinde v regionu (i mimo něj) zasáhli vojáci 18. pěšího pluku.

Čeští důstojníci v posádce reagovali na vyhlášení Československa spontánně. Rakouské znaky nahrazovali kokardami a po prvním jásotu a nadšení se domlouvali, co dál. 30. října odpoledne se sešli v tělocvičně dnešní základní školy v Pátově ulici. Veliteli Tirschkovi se jednání českých důstojníků a shromáždění jevilo jako vzpoura, proto telefonicky požádal velitelství v Litoměřicích o posily.

Zdatný řečník vojín Čepek, civilním povoláním redaktor, pronesl slavnostní řeč a přečetl proklamaci československé nezávislosti. Vojsko už nemělo chuť bojovat, byli z války unavení, těšili se domů. Nakonec se ale rozhodli novému státu pomoci. Tirschka požádali o předání funkce setníkovi Rudolfu Novému, kterého si čeští důstojníci zvolili za velitele. Ten svým podřízeným nabídl dobrovolné složení zbraní a odchod domů. Němečtí důstojníci, lékaři a část německých vojáků toho využili, zbylí slíbili stiskem ruky novému veliteli poslušnost. Posádka vykonala na českolipském náměstí slavnostní defilé. 

Večerním vlakem přijeli do města maďarští a němečtí vojáci z lovosické posádky zjednat pořádek. Setník Nový jejich velitele přesvědčil, že zde pořádek je, k žádnému konfliktu nedošlo, vojáci přespali na nádraží a ráno prvním vlakem odjeli. 

V listopadu začali vojáci 18. pluku přebírat správy v obcích a městech. Obsadili železniční stanice od Bakova nad Jizerou přes Českou Lípu až po Rumburk. Se starosty měst a obcí jednali takticky. Připravili pro ně přísahu věrnosti, podle které přísahali věrnost státu v zájmu zachování chodu města a všech institucí až do mírové dohody. 

Euforie a radost z konce války, vzniku samostatného státu dodávala některým Čechům sebevědomí a jejich chování vůči německému obyvatelstvu nebylo vždy slušné. Napětí vzniklo na českolipské poště, kam byli dosazeni čeští úředníci a němečtí museli odejít. Dosazení českých železničářů vyšších postavení do železničních stanic vedlo k vyhlášení stávky. Od 13. listopadu do 16. prosince jezdily vlaky velmi nepravidelně, jenom vojenské, které převážely i civilisty. 

Bezproblémový postup vojáků 18. pluku vyvolal obdiv a uznání. Proto bylo rozhodnuto, že obsadí i Českou Kamenici, Děčín a Podmokly. Za tímto účelem přijeli do České Lípy zástupce dohodové armády anglický major Grossfield a účastník francouzských legií kapitán Dvořák, kteří se s velitelem Novým dohodli na dalším postupu. 12. prosince o půlnoci odjeli vojáci ve dvou skupinách do Kamenice a Děčína (tam byla vyhlášena pohotovost), ale nikde se nesetkali s odporem, bez bojů obsadili velké území severních Čech až k Liberci. Ani zde se nebojovalo, představitelé provincie Deutschböhmen pochopili bezvýchodnost situace a přesídlili do Žitavy. 

Při obsazování Mimoně nevystoupili vojáci 18. pluku na nádraží, ale před ním a do města došli pěšky, což zdejší strážní hlídky nečekaly a starosta se sám nabídl a složil přísahu věrnosti. V Jablonném, kde byl až do jara 1918 zajatecký tábor a poté lazaret, bylo hodně zbraní, ale i tady proběhlo vše bez boje.

Vojáci z 18. pěšího pluku, ač i na ně doléhala únava z dlouhého válečného konfliktu, se zachovali jako vlastenci a pomohli novému státu. Bylo to rozhodnutí odvážné, prolévat krev se jistě už nikomu nechtělo a hladký průběh se v probíhajících zmatcích nedal předpokládat. Správnou strategií a dobře sepsanou přísahou se operace obešla bez bojů. Jejich působení přesáhlo rámec regionu, zasluhuje náš obdiv a vzpomínku na jejich statečný postoj. Rozhodli se prospět rodícímu se státu, prodloužit si tu nepříjemnou vojenskou povinnost a teprve poté se přihlásit do domovské posádky v Hradci Králové a vrátit se ke svým rodinám.

alt
alt
alt
alt
Nahoru

Komentáře

Re: 18. pěší pluk a Deutschböhmen

byla to skutečně Velká doba

Nahoru