Václav Klapka: Všední život je dramatický i hodně komický

Verze pro tisk |

Premiéra inscenace Tanga pro Ježíška českolipského souboru DK Jirásek

Nová inscenace Divadelního klubu Jirásek je výjimečně tvořena pouze dvěma herci. Václav Klapka napsal hru na motivy inscenace Josef a Marie (1979) současného rakouského dramatika Petera Turriniho, která pojednává o setkání dvou starších lidí, kteří si k penzi přivydělávají v obchodním domě. Ona jako uklízečka, on jako pracovník ostrahy. Jejich směšné i dojímavé životní osudy se protnou na Štědrý večer, který nemají s kým trávit. Inscenaci převedenou do československých reálií uvedlo před dvaceti leti Národní divadlo. Václav Klapka do jejího přepisu sáhl, dle své tradice, mnohem radikálněji včetně změny názvu.

“Plurál latinskoamerického tance je “tanga”. Jestliže v tom divák–obšourník chce vidět spodní prádlo, tím lépe, je to komedie,” řekl Václav během našeho rozhovoru.

Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, uvedl jsi, že je nyní v DK Jirásek spousta šikovných mladých ochotnických herců. Proč jsi tedy zvolil hru pro dva vyzrálejší herce?
Jelikož jsem se nezmínil o talentovaných hercích. A těch už je méně. (smích) Ne, nechtěl jsem. Poslední naše dva divadelní projekty ze tří jsou o kočírování bandy jednadvaceti, patnácti lidí (Legenda o lesích a lidech a Maratův Sade, pozn. red.) a já jsem si chtěl udělat něco v klidu a v míru a s neuvěřitelným člověkem, jakým je Vlaďka Zborníková.

Nechal ses při vzniku hry inspirovat hrou Petera Turriniho? Co tě na ní zaujalo?
V podstatě nic. Viděl jsem, že ji hrál kamarád Vlado Benko z Popradu. Jelikož máme podobné názory na divadlo, tak jsem si ji přečetl a zjistil jsem, že hra je v dnešní době nehratelná. Problémy Rakouska-Uherska a Čechů v 50. letech jsou trochu jiné než Čechů ve 21. století. Proč ale nevyužít výchozí situace, že se náhodně setkají dva lidé, dva úplné protipóly a začnou spolu komunikovat? Pak už jsem si hru napsal k obrazu svému.

Bude to opět sonda do dnešní společnosti?
Je to ponor do života dvou lidí. Je to hra o čase. Mladý člověk čas nevnímá, starý člověk ví, že není nic jiného než čas a on v něm. Postavy jsou si vědomy, co s nimi život udělal, kam je dokopal, kde jsou, kde by mohly být, jestli mají ještě čas na změnu, nebo nemají. Je to zasazeno do dnešní doby, mluví se tam třeba o současné politice, stejně tak ale o nákupech v Lidlu. Vše je ale v míře běžných konverzačních témat.

Bylo těžké, i přes tvou mnoholetou zkušenost, hrát a režírovat zároveň?
Já nerežíruju, zaplať pánbůh. Já po letech jenom hraju a rochním si v tom. Není třeba dělat režii, protože my tam koexistujeme. Co má člověk vymyslet? Oni jsou v kanceláři, jsou tam dvě židle, stůl, tak ano, někdy si stoupneme, někdy si sedneme. Ale o tom to není. Žádné kozelce se tam nemetají. Mluví se a prožívá. Tempo cítíme oba podobně a navzájem se hlídáme. To si již trochu zkušení herci dokáží ohlídat sami. Takhle bez režiséra se muselo dělat divadlo dříve. Ale třeba je to chyba, to uvidíme.

Na co chceš tedy nalákat diváky?
Jde o hořkou komedii o náhodném setkání během Vánoc. Náhodné setkání odhaluje jejich životy a jejich možnosti, pokud ještě nějaké jsou. Já ani nevím, jestli to bude diváky bavit. Dva lidi, minimální scéna, skoro žádné rekvizity a stopáž 80 minut. My jsme s tím ale velmi spokojení. Uvědomuji si, že člověk nemusí na divadle dělat jen veliká témata. Normální, všední život je dostatečně dramatický a místy i hodně komický. Ačkoli máme šíleně moc textu, který jsem nám ale naštestí napsal “do huby”,

je nádherné být hodinu dvacet na prknech. Je to nádherná zkušenost.

Václav Klapka: Tanga pro Ježíška, Divadelní klub Jirásek, 24. 2., 19:00, Jiráskovo divadlo
 

alt
alt
Nahoru