Ondřej se nedávno vrátil z výletu po mých oblíbených destinacích na Ukrajině i v Moldávii, takže jsme se u piva k samotnému rozhovoru dostávali velmi těžko. Vzájemně jsme si přebíjeli historky ze Lvova i Podněsterské republiky.
Známe se velmi dlouho, od první třídy byl spolužákem mého staršího syna, chvíli jsme se potkávali i na českolipském gymnáziu, které však po sextě opustil a zamířil studovat do Británie. Od té doby jsem o něm měl jen kusé informace od syna a párkrát jsem ho na Facebooku zahlédl s dirigentskou taktovkou v ruce.
Štafetový kolík mu předal jeho bratr Vladimír, jehož medailonek naleznete zde.
Co tě vedlo k odchodu z českolipského gymnázia?
Už od dětství jsem díky rodičům měl možnost cestovat, a tak jsem našel oblibu v poznávání různých kultur a lidí. Vždy jsem snil o vysokoškolském studiu v zahraničí, ale o středoškolském zahraničním vzdělání jsem kvůli finančním požadavkům ani neuvažoval. To byla pravda do té doby, než jsem se začal angažovat v Evropském parlamentu mládeže (EYP), nebo se zúčastnil národního kola olympiády ve francouzském jazyce. Díky těmto aktivitám jsem zjistil, že středoškolská stipendia vůbec existují. První, o kterém jsem věděl, bylo do Francie a tam jsem také myšlenkově směřoval. Přihlásil jsem se u Open Society Foundation (OSF) a Fondu Renesance financovaném panem Martinem Hausenblasem. Pro obě výběrová řízení jsem musel doložit své aktivity, úspěchy, známky a napsat esej. Po úspěšném postupu do užšího kola se u pohovorů zjišťovalo, jak by člověk takový pobyt zvládl osobnostně (u OSF jsem ještě před pohovorem musel projít jazykovou zkouškou). K mému velkému překvapení jsem dostal obě stipendia, to ale vůbec neznamenalo, že jít sám v sedmnácti letech studovat do zahraničí byla procházka růžovým sadem. U OSF nás vybrali jen pět ze sto dvaceti a ve Fondu Renesance jsem byl nejmladším stipendistou vůbec. Velký podíl na tom všem měl i můj bratr Vláďa, kterému vděčím za velkou podporu ve svém osobnostním rozvoji, což bylo předpokladem k účasti na akcích EYP nebo AIESEC a tím pádem jedním z předpokladů k zisku stipendia.
Ale do Francie jsi studovat nešel?
Ne, zisk stipendia od OSF znamenal účast na britském projektu od HMC. Jinými slovy jsem odešel na soukromou střední školu Ryde School na ostrově Isle of Wight na jihu Anglie. První rok jsem studoval za peníze z projektu, druhý už jsem měl stipendium přímo od školy, na základě výsledků během prvního roku. Díky podpoře Fondu Renesance jsem ovšem zamířil i do Francie a to na čtyřtýdenní intenzivní kurz francouzštiny v Nice.
Liší se nějak systém studia na střední škole? Hodně lidí v Česku už má zkušenost se školami vysokými, ale se středními zase tolik ne.
Docela hodně, systém školy je podobný tomu z Harryho Pottera včetně prefektů a kolejí jako je Nebelvír! J.K. Rowlingová při psaní z britského systému rozhodně velice čerpala.
Při porovnání českého vzdělávacího systému a anglických A-levels (poslední dva roky studia) je jedním z výrazných rozdílů počet předmětů a podrobnost studia. Angličané mají většinou čtyři předměty, ale požaduje se po nich detailní znalost předmětu včetně kritického myšlení, které v Čechách prakticky chybí. Studenti produkují práce mnohdy na úrovni těch vysokoškolských. Já jsem studoval ještě jiný program, který se jmenuje International Bacccalaureate (IB), což je taky na poslední dva roky střední školy. Tento program je do jisté míry kombinací A-levels a našeho systému v tom smyslu, že je všeobecný i obsáhlý. Oproti čtyřem předmětům na A-levels si člověk musí vybrat šest předmětů ze šesti skupin a navíc má každý kritické myšlení. Já jsem měl anglický a francouzský jazyk, ekonomii, hudbu, fyziku, matematiku. Člověk si řekne, že to je pořád méně než v Čechách, ale ve výsledku je to více, protože ze všech sedmi předmětů se „maturuje“. Navíc nejsou na naučení látky čtyři roky, jako na vyšším gymplu, ale pouze dva. Aby to nebylo málo, tak tři z předmětů jsou „Higher level (HL)“. Pro představu si vezměme HL Hudbu. Během dvouletého programu jsem musel nahrát několik skladeb na trubku a klavír. Také jsem musel složit tři skladby podle zadaných kritérií. Dále jsem musel napsat práci, ve které jsem analyzoval a porovnával skladby z dvou různých kultur. Vybral jsem si českou dechovku a mexickou mariachi hudbu. Během celého programu jsem studoval hudební historii a teorii, včetně více než dvou tuctů světových hudebních kultur např. severoindickou tradiční hudbu (v jejímž stylu jsem dokonce i složil skladbu). To jsem potřeboval pro jednu část závěrečné zkoušky, během níž jsem měl přibližně třináct minut, abych podrobně zanalyzoval a zařadil skladbu, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Takové skladby byly u zkoušky čtyři. Ve druhé části této celkově tříhodinové zkoušky jsem ještě psal dvě eseje na předem neznámá témata o dvou rozsáhlých skladbách. Zde byla opět vidět světovost programu IB, protože jedna skladba byla od ruského skladatele Prokofjeva a druhá od čínského skladatele Xian Zinghai. Něco podobného v bledě modrém jsem dělal ve všech ostatních předmětech.
Kromě samotného studia byla požadována i diplomová práce na úrovni české bakalářské práce, ne-li vyšší. Téma si student musel vybrat sám a vše také sám vypracovat. V kurikulu bylo napsané, že očekávaný čistý čas strávený vypracováním tohoto úkolu je sto hodin. Já jsem s ním strávil minimálně sto dvacet. Nezbytnou součástí programu byl i CAS, tzn. Creativity, Activity and Service. Každý musel splnit daný počet hodin s každou činností a to v průběhu celých dvou let. Součástí bylo i vypracování zpráv o tom, co se člověk naučil, na což dohlížel i pedagog.
Ve zkratce je z mého pohledu výhoda našeho systému ve všeobecnosti znalostí a v jejich fyzickém nabytí. I když memorizace v Anglii není tak vyžadovaná jako u nás, student přesto získává velice podrobné znalosti z daného předmětu. Ještě důležitějším prvkem je kritické myšlení. Češi jsou myslím vcelku přemýšliví a používají selský rozum i bez předmětu o kritickém myšlení. Bohužel ale často přicházíme k všeobecným závěrům a konkrétní vyhodnocení problémů, identifikace příčin a důsledků, různých úhlů pohledu a jejich motivů, včetně vyvozování několika různých závěrů, nám chybí. Nechtěl bych hodnotit jaký systém je ve výsledku lepší, ale to, že jsem měl možnost zažít oba systémy, vnímám jako obrovskou výhodu.
Tělocvik nemají?
Všechny třídy měly jednou týdně povinné hodiny sportu, které se také klasifikují. Já jsem to navíc měl obsaženo i v rámci CAS. Nejprve jsem hrál fotbal, později jsem školu dokonce reprezentoval ve squashi jako druhý hráč z pěti v týmu. Také jsem se během těch dvou let účastnil náročného programu The Duke of Edinburgh Award, k čemuž se v Británii a v celém Commonwealth velice vzhlíží, ale o tom až později.
"The Duke of Edinburgh Award mě inspirovalo k dalším horským dobrodružství. Tady jsem vyfocen při výšlapu na Maglič, nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny (2 386 m.n.m.)."
A studium bylo zakončeno něčím, jako je u nás maturita?
Ano, měli jsme závěrečné zkoušky. Během dvouletého programu jsme vypracovávali práce, které se nám počítaly do konečných výsledků. Všechny procesy odevzdávání a klasifikace byly velice formální a striktní. Práce se posílaly úplně na jiný konec světa, kde je někdo z jiné IB školy známkoval. To bylo proto, aby učitel jakýmkoli způsobem neovlivňoval známku ve prospěch, či neprospěch studenta. Na konci programu byly v květnu ty „maturity“. Některé jiné zkoušky během studia byly i ústní, ale závěrečné zkoušky byly všechny písemné. To opět z důvodu absolutní férovosti. Ze stejného důvodu taky každou jednu zkoušku psali IB studenti na celém světě ve stejný den, a zkouška byla identická. Za zmínku stojí i to, že jsem těchto závěrečných zkoušek měl třináct, tzn. nejen jednu na každý předmět! Po úspěšném dokončení studia jsem dostal IB diplom.
Vesměs tedy není překvapující, že IB program švýcarského původu je jedním z nejprestižnějších středoškolských vzdělání ve světě, který jako vstupní vzdělání uznává více jak dva tisíce univerzit po celém světě. Překvapující bohužel jsou některé české právní záležitosti, kde přesto, že IB program je akreditován i v ČR, jsem si musel udělat nostrifikaci, protože se jim IB diplom nezdál dostatečně dobrý.
Jak vypadalo složení třídy?
Většině Britů se IB kvůli obtížnosti dělat nechce. Z toho důvodu jsme v IB třídě byli samí cizinci. Stipendium jsme ovšem měli jenom dva. Já a ještě jedna Estonka. Na boarding kampusu, kde bydlela většina zahraničních studentů tedy asi šedesát, byla třetina Číňanů z Hong Kongu, a také hodně rusky mluvících. Jako Čech jsem na škole byl první rok sám a druhý rok tam pak byl ještě jeden, taky muzikant 
.
"Na ostrově Wight jsem i přes náročné studium vyzkoušel spoustu nových věcí."
A jak vypadal studijní režim?
Byli jsme ve škole celý den až do čtyř hodin. Pak následoval kroužek. Po návratu ze školy jsme po večeři museli povinně hodinu studovat, to se kontrolovalo. Běžně jsem ale měl tolik práce, že jsem musel pracovat třeba až do půl dvanácté. A to jsem ráno před školou ještě chodil hrát do orchestru. Často vtipkuji, že studium na univerzitě není vůbec tak náročně jako IB program. To člověk ovšem musí brát s velkou rezervou. The University of Edinburgh je dlouhodobě v celosvětové Top 20 a vtipkovat můžu jen, protože nemáme tolik povinných hodin a zdánlivě tolik práce. Ve výsledku je to ale odraz toho, že univerzita chce produkovat jedince, kteří jsou sebemotivovaní a práci dělají z vlastní iniciativy.Můžu vás ujistit, že kombinace studia, několika hudebních těles, práce a projektů, které pořádám, je mnohem náročnější než IB studium!
Abych se ale vrátil k středoškolskému studiu, tak jsem kromě samotného studia a hudebních kroužků ještě jezdil za horskou turistikou do Skotska a Walesu v rámci programu The Duke of Edinburgh Award (DofE). Kromě mnoha komponentů programu ohledně samotných výletů jako např. plánování tras, včetně počítání vzdálenosti každodenního pochodu s ohledem na stoupání, je součástí ocenění i něco podobného jako CAS, který jsem popisoval předtím. Další součástí programu je i rezidenční pobyt, kde člověk musí být bez předešlých známostí a za nějakým účelem. Pro mě to představovala mezinárodní konference Evropského parlamentu mládeže v Mnichově, na kterou jsem byl jako jednotlivec vybrán z Čech, včetně dalších pěti reprezentantů. Rezoluce našeho týmu o protekci dat byla schválena a poslána do opravdového Evropského parlamentu pro zvážení.
Za úspěšné splnění nejvyššího stupně schématu DofE jsem převzal cenu od prince Philipa, vévody z Edinburku a manžela královny Alžběty II. přímo v jeho bydlišti, St James‘Palace kousek od Buckinghamského Paláce.
Dobře, posuneme se o stupeň výše. Proč sis k dalšímu studiu vybral právě Edinburk?
Z pěti možných přihlášek na skotské a anglické univerzity jsem na všechny dostal nabídku přijetí. Upřednostňoval jsem univerzitní vzdělání oproti konzervatořím, protože je na nich hudební vzdělání všeobecné a specializace je možná až ve vyšších ročnících. V Čechách bohužel taková instituce neexistuje. Z praktického hlediska je ve Skotsku zajímavé, že tam studenti platí stejné školné, jako by platili ve svém státě, respektive školné se platí, ale občanům EU na to přispívá skotská vláda. To znamená, že třeba Angličané platí devět tisíc liber a Češi nic. Pro univerzitu bych se ovšem nerozhodl, kdyby mě nepřesvědčila nabídkou předmětů a možností, včetně rozsáhlého kulturního života. Navíc v době, kdy jsem se rozhodoval, byla fakulta hudby Reid School of Music nejlepší v britském žebříčku. Dokonce i před Oxfordem a Cambridge.
Pohled na Edinburk, žebříčkově 2. nejlepší město na světě pro život.
A jak ses dostal k dirigování? To byl tvůj dětský sen?
Sice jsem už v pěti letech po rodičích chtěl, aby mi pouštěli Smetanovu Vltavu a mával jsem přitom rukama, ale první zkušenost s dirigováním jsem získal až v Anglii. Samotné dirigování se vzácně studuje během bakaláře, a proto mi vyhovovalo studium na The University of Edinburgh, kde studuji klasické předměty jako hru na nástroj, kompozici, harmonii, historii hudby, apod. Pro dirigenta je moc důležité mít rozhled v různých oborech hudby, a proto kromě dvou orchestrů, které diriguji v dalších třech hraji. Právě tento rozhled a poznání celku mě na dirigování nejvíce uchvátily. Po prvních zkušenostech ze střední školy jsem k dnešnímu dni byl na mistrovských kurzech v Německu, Lotyšsku, Skotsku, Španělsku a Česku. Když jsem však přišel na univerzitu, byl jsem i přes mnohaleté hudební vzdělání jenom začátečníkem v dirigování, a tak jsem nechtěl moc tlačit na pilu. Člověk musí být pokorný a trpělivý. To se mi určitě vyplatilo. Hlásil jsem se na talentovky, a jak jsem se začal pohybovat po místní scéně, tak jsem i dostával nabídky na záskoky a taky na několik pozic asistent dirigenta. Kromě toho jsem už po prvním roce univerzity držel dvě šéfdirigentské pozice! Vlastně tři, protože jsem založil svůj vlastní komorní orchestr. Teď v březnu jsem se dokonce stal šéfdirigentem poloprofesionální operní společnosti VoiceArc. V květnu jsme měli premiéru Dona Giovanniho od Mozarta. Začátkem letošního srpna jedu do Edinburku na Fringe Festival dirigovat operu Richarda Strausse Ariadne auf Naxos. Moc se těším, protože budu vystupovat na 70. výročí největšího festivalu umění na světě! Rád bych také zmínil, že jsem při příležitosti 150. výročí Edinburského univerzitního hudebního spolku EUMS měl tu čest dirigovat turné šedesátičlenného orchestru do Prahy, kde jsme vystoupili na dvou koncertech tento rok v červnu.
Fotka od Jany Marie Knotové z turné orchestru EUMS do Prahy.
A co dál?
Budu se hlásit na magistra a to už přímo v dirigování.
A co peníze. Dokážeš si vydělat dost nebo musí hodně pomáhat rodiče?
Rodiče mě celou tu dobu v zahraničí podporují a za to jsem jim moc vděčný. Čím dál více jsem jim schopný pomoci i výdělkem z dirigování a z práce (na univerzitě i pracuji), za což jsem rád.
A vrátíš se po studiích do Česka?
Z dlouhodobého hlediska bych chtěl žít v Čechách. Líbí se mi tady, ale nákladnému a náročnému studiu úplně neodpovídá nějakých dvacet tisíc, které bych si zprvu vydělal. Na druhou stranu je běžné na začátku kariéry dělat hostujícího dirigenta. Můžu tedy bydlet například v Praze a vždy na dva nebo tři týdny vyjet pracovat do zahraničí. Každopádně vidět v akci mě můžete mnohem dříve a to přímo v České Lípě! Rád bych Vás tímto pozval na každoroční štědrovečerní Rybovu Českou mši vánoční, kterou budu tento rok v kostele Všech Svatých dirigovat.
