Štafeta: Magda Jogheeová

Verze pro tisk |

Sešli jsme se nejprve v kavárně Step. Chystal jsem se zapnout diktafon, ale Magda Jogheeová byla proti.

Po chvíli jsme se dohodli, že si jen tak nezávazně promluvíme a já své otázky pošlu písemně. Už u stolku jsem měl jasné tušení, že Magdu Jogheeovou stačí naťuknout. Její fejetony jsou příběhy navlečené na každodennosti, určitě si poradí i s vlastním životopisem, říkal jsem si. Mohu vám teď předložit takový malý soubor fejetonů …

Jak se ocitla v České Lípě?

Vzala jsem to v životě cestou z jižní na severní Moravu, přes Prahu, ostrov Mauricius a východní Slovensko do severních Čech. Nikdy předtím jsem v severních Čechách nebyla, a ani když jsme přijížděli se stěhovákem k České Lípě, jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Věděl to jenom manžel, který přebíral o čtrnáct dnů dříve klíče od bytu na Špičáku.

 „Jaké to tam je?“ ptala jsem se.

 „Dobré,“ řekl stručně.

 „A výhled z paneláku jaký?“

 „Z kuchyně krásný, na nějaké kopce…“

Tak jsem byla v klidu. Jestliže v kuchyni uvidím na kopce, nemůže se nic zlého stát. Maximálně připálím guláš. Jinak hovorný manžel se nezmínil o tom, že z ostatních pokojů budeme hledět do paneláku za námi, ale to už bylo jedno. Nejvíc času tráví lidé přece v kuchyni. Když nám v zatáčkách za Liběchovem přeběhla přes cestu srna se srnčetem, byla jsem nadšená. Ne už tolik ze setkání s lidmi. Oproti Moravákům a Slovákům se mi nezdáli zrovna přátelští… Ale člověk si zvykne a nádherné kopce obdivuji dodnes.

Jak se seznámila s Pavlem Krausem, který jí předal štafetový kolík?

Pavla Krause jsem potkala poprvé na třídní schůzce základní školy Slunce, kam chodila nejstarší dcera a kde on začal učit výtvarku. Byl mně sympatický na první pohled, asi jako kopce Vlhošť nebo Ronov. Svým zjevem i přístupem k vyučování. Později jsem byla svědkem, jak v ateliéru Eastern pracoval s cikánskými dětmi. Z nádherných obrázků udělali výstavu a katalog a největší zážitek pro mě byla vernisáž. Rodiče dětí napekli a uvařili speciality a všichni jsme se nacpali. Vonělo to tenkrát až do městského parku. Myslím, že se jednalo o nejsmysluplnější projekt tohoto typu, který zkrachoval na nepochopení stavu, co je doopravdy potřeba.

Jak vnímá rasismus?

Když jsme u těch cikánů… jediná bílá v naší rodině jsem já. A často se mě ptají, jestli v naší zemi pociťuji rasismus. Já toho moc pociťovat nemohu, protože mám tu správnou barvu. Kolem rasismu jsou ovšem vždycky vášnivé debaty a hádky. Žijeme v zemi, zvolili jsme si ji dobrovolně, kde lidé nikdy vedle sebe žádné menšiny dlouho nesnesli, jak známe z historie. Občas mě ve špatném překvapí někdo, do koho bych to nikdy neřekla, a naopak. Je to prostě fakt a psát o tom, že jsem se bála, když Lípou pochodovali skinheadi a děti byly zrovna ve městě, že se bojím i dnes, v čase, kdy jsou hlavním tématem migranti… se mi moc nechce. Někdy mě jen napadne, jestli by byl takový humbuk, kdyby Evropou táhly davy modrookých blonďáků, tak to fakt nevím. Ovšem krásný fejeton na toto téma napsala moje kolegyně z ONA Dnes Denisa Prošková, která má tatínka z Afriky. Tak kdyby měl někdo zájem, odkaz je tady: www.facebook.com/magdinyfejetony.

Levandulí není nikdy dost, řekla malířka Eva Filipová a jednu na křest knihy přinesla. Na snímku: nejmladší dcera, já a levandule.

Nelákalo ji nikdy psát delší útvary?

Můj oblíbený publicistický žánr je sloupek a fejeton, asi nějak vyhovují mé polétavé duši. Považuji si dobrých románů a povídek, ale osobně mě nebaví fabulovat. Takže jsem nejspíš zklamala svého učitele z fakulty žurnalistiky Vladimíra Kalinu, Sedmilháře, který myslel, že budu psát povídky, ba co víc, že budu nová Božena Němcová. Takže, sorry, Vladimíre…Asi jsem měla raději Rudu Křesťana. Ale kdybych mohla něco přičarovat, chtěla bych psát krásné verše. Třeba takové: „Je na kostele stále pět? A do čaje dávají med?... nebo „Jestli duše odešla si, jak to, že jí voní vlasy…“ (Rupert Brooke). Tak to by se mi fakt líbilo. Ale i sloupek může být sebevědomým, krásným útvarem, se zápletkou jako v detektivce. Padesát řádků, které vydají na povídku či román. Takové psal třeba můj oblíbenec Američan Art Buchwald. Osobně jsem čím dál stručnější, takže nejspíš jednou padne nějaká jedna, fatální věta. Jen nevím jaká, kdy a kde.

Křest:  Sbírku „S kabelkou kolem světa a kompostu“ jsme pokřtili v červnu 2014 v pražské kavárně Café Sladkovský. Hlavním kmotrem byl Rudolf Křesťan, pár fejetonů přečetla s citem jí vlastním herečka Bára Lukešová.

První kniha „Nejlepší přítel člověka je mol“ ve sladké verzi. Vyrobil ji kamarád, cukrář Vladimír Dvořáček.

Jak se v Lípě věnovala novinařině?

Pár měsíců jsem pracovala také v regionálních Českolipských novinách. Po šoku z prvního pracovního dne, kdy bylo venku mínus dvacet, topení v montované stavbě v Arbesově ulici nefungovalo a já měla dodat zprávu o zamrzlých vagonech, jsem myslela, že zkolabuju a už nikdy se do redakce nevrátím. O zamrzlých vagonech jsem psala kdysi dávno jako elévka… přehodnotila jsem ale situaci a řekla si, že je dobré si vše zopakovat. Zjistila jsem také, že mám za kolegy milé lidi, kteří mě nenechají ve štychu ani umrznout. Druhý den jsem totiž chtěla odjet do redakce ze Špičáku autem a nemohla otevřít dveře, zámek zamrzl. Chrstla jsem na něj horkou vodu z konvice, slavnostně odjela a zaparkovala u redakce. Dveře auta nešly otevřít. Padaly takové kusy sněhu, že během pěti minut jsem byla pod peřinou, stěrače zamrzly, okna zadýchaná. Začala jsem tlouct a křičet a hodný šéfredaktor Míla Nový mě vysvobodil. A navíc neměl nic proti tomu, abych, kromě jiného, psala i sloupky a fejetony. Ovšem za pár měsíců koupili noviny nadnárodní pánové a dámy z Vltava – Labe - Press a já už v nich nechtěla pracovat. Odešla jsem, ale ráda vzpomínám. I když mi vynadal pan Křeček za jakousi prkotinu. Pán z Dobranova zase vlítl jednou do redakce a hodil k mému psacímu stolu krabici od oplatkových řezů. Vypadla z ní fenka Lucy. Se slovy „Vy jste tady nová, tak se starejte,“ zase vyběhl. Byla to reakce na článek „Neberte nám kožíšky, který jsem nepsala já, ale zástupci českolipské SOS Animal. Vzkázal, že příště uváže pod okny kobylu. Zato paní Masaříková z České Lípy mi poslala osvědčený recept na švestková povidla. Od paní Habrovanské jsem dostala kytičku, od čtenářky paní Vyšohlídové švestky v cukru a Míša Hostinská mi přinesla marmeládu, když jsem si stěžovala, že povidla jsou drahá. Protože ženy se zdály být vděčnějšími čtenářkami, možná také proto jsem skončila jako spolupracovnice ONA Dnes…

Jak se dostala k práci s narkomany?

Tématu drog jsem se věnovala jako novinářka. Když založili v České Lípě K-centrum, chtěla jsem tam pracovat. Vzdělávali jsme se s kolegy celé roky, abychom mohli dělat poradenství závislým i rodičům. Nedělali jsme žádné terapeuty, jak se někdy povídá, terapie dávali terapeuti. A nebyl to rozhodně žádný oslí můstek mého života, ale jeho pevná a zajímavá součást. Byli jsme často svědky dramatických osudů lidí, kteří se tam ocitli. Někteří se nedokázali vrátit zpátky do běžného provozu života, a tak skočili raděj z okna, pověsili se na stromě či otrávili prášky. Zajímavé byly i reakce lidí zvenku. Na jedné přednášce na mě vystartoval nějaký pán, podrážděn zřejmě tématem drog a zhruba za rok zvonil – kvůli synům – u dveří našeho zařízení. Vzpomínám ráda i na kolegy z K-centra. Protože nás bylo v práci pár, měli jsme přátelské prostředí, což prý moc nefunguje, hlásají sociologické studie. Ale já si stojím za tím, že funguje. Jsme kamarádi dodnes, až na jednoho, který se nejspíš zbláznil a nechce vidět nikoho…

A protože se k nám chodili vysprchovat a napít teplého čaje i bezdomovci, a jejich příběhy jsme znali, došlo mně, jak je někdy snadné ocitnout se pod mostem.

K-centrum nejspíš nepatřilo k oblíbeným a obdivovaným budovám na sídlišti Slovanka. Občas se nám zdálo, že jsme ostře sledovaní. Ale třeba jsme měli jen stíhy… jako naši klienti.

Proč ve svých fejetonech tak často píše o Provence?

Provence je v mnoha mých fejetonech, protože jsem jí trochu posedlá. Objevila jsem ji díky dětem, které se vrátily ze školního výletu do Španělska a přivezly pohlednici pole s neuvěřitelnými, fialovými roládami - levandulemi, a já myslela, že je to kamufláž, fotomontáž. Odjela jsem s kamarádkami, abychom záhadu vyzkoumaly. Ony se tam se mnou štrachaly, i když se jim původně vůbec nechtělo, protože jsme neuměly ani slovo francouzsky, ale nakonec jsme tam jely ještě třikrát a já sama znovu a znovu. Dojímám se na jihu Francie ráda, nad vším. Teplým, voňavým vzduchem, kamennými domy, olivovníky, cikádami, bagetami, pekárnami, kam chodí lidé se psy a povídají si, jídlem, vínem, kostely, ve kterých je teplo… Například takovou krásnou sounáležitost nakupujících a prodavačů si představuji za časů Jindřišky Smetanové na Malé Straně. Jdete pro mléko do mlékárny a properete světovou politiku, a jak vám dupou králíci…

Kvůli těmto fialovým roládám jsem táhla svoje kamarádky přes tisíc kilometrů autem přes celou Francii.

Tento olivovník u akvaduktu Pont du Gard v jižní Francii člověku připomene, jak je malý… a mladý…

Psi ve Francii nejsou k cizím moc přátelští. Tento v Aix en Provence byl výjimkou. Možná proto, že patřil místním bezdomovcům …

Kde to má ještě ráda?

A ostatní země mých snů? Ostrov Mauricius je moc krásný. Je jedním z mála míst na světě, kde multikulturní svět, jaksi tradičně, skutečně funguje. Ale já mám ještě jednoho favorita – havajský ostrov Molokai. Místní lidé se brání úspěšně turismu, takže jsou relativně chudobní, ale připadalo mi, že šťastní. Tam jsem měla pocit, že bych chtěla žít. Nikdo nespěchal a nebyl nervózní. Máslo vozili do obchodů ve čtvrtek, když nepřijel trajekt, nebylo máslo ani benzín. Když jsme se chtěli najíst, nemohli jsme najít žádnou restauraci, zato v bistru, které jsme objevili, nám ochotně přitáhli odněkud z kuchyně zaprášené, plastové židle, otřeli je a připravili neuvěřitelně dobrou rybu. Pili jsme skvělé víno, které jsme si museli koupit ve vedlejším obchodě, z plastových skleniček, a já pořád musela myslet na to, že bych zprostředkovala bartrový obchod mezi sklárnami v Novém Boru a Molokai… Za čtrnáct dnů nás předjela asi dvě auta. Tam se čas opravdu táhl jako med, tam by se mi líbilo.

Vysoká zvěř na Mauriciu má veselejší život než ta u nás… dobrá teplota po celý rok a ještě ji lidé přikrmují a hladí.

Kerkyru, Kery nebo také Korfušu jsme našly s dcerou Evou na smeťáku u sochy svatého Spyridona na ostrově Korfu. Nechat jsme ji tam nemohly, byla slepá. Tak s námi letěla letadlem a dnes žije v Bohaticích.

Etna na chvíli vystoupila z mraků… I o tom je jeden můj fejeton.

Splnil se jí někdy sen cestovat jen s kabelkou?

Můj sen vycestovat jen s kabelkou se mi dodnes nesplnil. Mám kufry pořád stejně vycpané nejrůznějšími blbostmi z cest. Ale třeba se mi jednou kufr ztratí, což není nic neobvyklého, a já zůstanu volná, jen s kabelkou.

Jak se ocitla v politice?

V politice jsem omylem. Byla jsem právě v Provence, když u nás, v Bohaticích, sestavovali v roce 2002 kandidátku. Zeptali se manžela, jestli si myslí, že bych kandidovala, a on, v dobré víře, přikývl. Já byla docela naštvaná, ale nechtěla jsem komplikovat volby, tak jsem se nakonec ocitla v zastupitelstvu a závěrem, poslední dva roky jsem si užila i to, jaké je být starostkou. Myslím, že žádná legrace. Děti na tuto moji životní etapu nevzpomínají rády. Tvrdí, že jsem byla většinou zamlklá nebo nervózní, ale ony někdy trochu přehánějí. No, bylo to trochu jako s těmi čtenáři z regionálních novin. Přilítl naštvaný chlap, že chce okamžitě pokácet zdravou lípu, protože má málo světla v kuchyni. Dalšímu prý neprotáhli cestu k domu a někdo se rozhodl, že zatarasí jinou cestu, kudy všichni chodili na procházku, protože mu kousek patří, další chtěl slevu na nájmu a aby z obchodu vypadli Vietnamci a že tam budeme mít kadeřnictví či knihovnu… Hádali jsme se, že někomu vlezly na zahrádku sousedovy slepice a neměli jsme vodovod. Pravda je, že nejvíc ze všeho mě bavilo vydávat „Bohatické novinky“, to jsem si fakt užila a vždycky mi zlepšily náladu. Brzy jsem přišla na to, že málokterý člověk má v hlavě zájmy obecné, většinou se jedná o vlastní dvůr či humna. Na tom těžko něco změníte.

Nikdy jsem nebyla v žádné politické straně, ale o politiku se, bohužel, stále ještě zajímám. Takže se občas rozčiluju, nadávám a nevěřím svým očím a uším a věčně něco prožívám. Třeba to, s jakou drzostí vtrhli do naší vesnice těžaři, že budou těžit štěrkopísek. Nám rovnou za domy, v situaci, kdy nemáme vodovod, jen vlastní studny. A úředníci prohlásili, že tohle jim rozhodně nedovolí a za pár měsíců se nechali slyšet, že na „některé věci“ jsou krátcí. Často jejich mluvě nerozumím, protože mi zní dost paranormálně. A pak se nemám rozčilovat… takže v letošních volbách do kraje jsem se nijak nevrátila do politiky, jen jsem, s prominutím, posloužila jako křoví lidem, kterých si vážím, a také nám pomáhali v záležitosti těžby. Kdybych se věnovala politice, stálo by mě to spoustu času, který by mně, v mém věku, připadal poněkud ztracený. A navíc, nemám ty správně tvarované lokty, nejsem ctižádostivá a ambiciózní, copak bych bez takových vlastností mohla dělat úspěšně politiku? Jestli mi zbývá ještě nějaký čas, chci ho strávit s lidmi, které mám ráda, číst si knížky, koukat do blba, někam zajet, posloužit opuštěným bohatickým kočkám a jít se psem na procházku do lesa, kde je mi opravdu dobře… Asi nejlíp na světě.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Magda Jogheeová se narodila v roce 1953 v Uherském Hradišti, vystudovala fakultu žurnalistiky UK v Praze. Má tři dcery a nyní žije v Bohaticích.

Pracovala v Mladém světě, Mladé frontě, Lidových novinách, Českolipských novinách.

Od roku 2007 jí vycházejí fejetony v magazínu ONA Dnes.

Byla u zrodu občanského sdružení Pasant a dvanáct let pracovala s drogově závislými lidmi.

 

Soubory fejetonů:   Nejlepší přítel člověka je mol (2011, Mladá fronta)

                               S kabelkou kolem světa a kompostu (2014, Argo)

                               Třetí soubor „Můj francouzský kadeřník“ se chystá

Nahoru