Slíbil jsem malý deník po neděli, až se vrátím od syna z Irska.
Mám rozchozených několik výzev (módně se píše spíše challenge). Cestuji do Santiaga de Compostela (zatím jsem ustrnul v Hrádku nad Nisou), snažím se dosáhnout Everestu Českého Středohoří a minulou neděli jsem načal Zlatou stezku Českého ráje. Prostě mě baví chodit za nějakým cílem. Ale jsem trochu jako strejda, který si od svého odchodu do důchodu vždy naplánuje činnosti na každý den a pak minimálně jednu nedokončí. Má strach, že kdyby měl všechno hotovo, už se druhý den neprobudí.
Pár fotek z Českého ráje, zatím jsem došel jen do Příhraz, ale kromě hlavní trasy jsem zabloudil i na zrušenou modrou stezku.
Od středy jsem byl v Irsku a Severním Irsku. S manželkou jsme po návratu dělali tradiční top ten a přes všechny turistické zážitky zvítězil pocit, jak je to divné, když se obracejí životní role. Bydleli jsme u syna, vozil nás autem (ne skutečně jsem si netroufl jezdit vlevo s novým autem), vysvětloval nám, jak se tramvají dostat do centra, plánoval nám výlety, zajistil ubytování v Belfastu. Ti starší čtenáři určitě vědí, jaké to je vypustit děti z hnízda, ti mladší na to přijdou třeba časem.
Na dalších místech bylo pobřeží, pro Středoevropana je moře zkrátka magické – útesy, zvuky příboje, křik racků. Jinak Chodník obrů opravdu v mnohém připomíná Prácheň nebo konojedské bochníky, jen s tím mořem navíc.
Co se týká komunální politiky, rozhodně mě zaujalo bydlení v Belfastu. Pronajali jsme si pokoj v okrajové čtvrti. Vyšel jsem ven a doslova na každém sloupu byla cedule s nějakým zákazem a cenou za porušení zákazu. Zakázáno bylo kouřit na veřejnosti, pít alkohol, odhazovat odpadky, nechat kálet psa nebo nechat psa chodit bez vodítka. Pokuty se pohybovaly od 50 do 600 liber. Domácí nás taky upozorňovala, ať neroztahujeme závěsy, když máme rozsvíceno, abychom nebudili pohoršení (ale možná jen ubytovávala načerno). Připomínalo mi to socialismus více než Podněstří. Na druhou stranu bylo všude poměrně čisto. Kdyby nefoukal vítr.
Nechtělo se nám utrácet za restauraci, tak jsme si koupili jídlo do krabic a chtěli si ho sníst na lavičce. Park ale večer zamčený, lavička na zastávce vhodná jen k opření, spousta míst označených jako privátních. Paradoxně jsme nakonec skončili u nějakých uprchlíků nebo místních cikánů, kteří byli od usedlíků oddělení vysokým plotem a žili tak nějak po našem.
Něco bude určitě v Hynkově zpravodajství z Irska. Sám jsem zvědav co 
.