Štafeta: Tereza Šváchová

Verze pro tisk |

Terezu mi do Štafety nabízelo už několik zpovídaných, ale já měl dlouho pocit, že jsou jí plné noviny. Počkal jsem si, až opadne zájem o Eliášku, ale stejně jsme tímto tématem začali …

Všiml jsem si tvého prosincového statusu na facebooku. Přišel ti email od Eliase Palmeho a ty jsi vyrazila do Alp. Můžeš příběh tohoto emailu a všeho, co následovalo, popsat?

Teď po mně ale chceš, abych do pár vět shrnula své poslední tři roky života. To jsou totiž roky, co žiju s Eliáškou. Tři roky, kdy se čas od času v noci budím s utkvělou představou, že mi volá někdo ze Šenova s tím, že se celá Eliáška nenávratně zřítila k zemi. Mimo jiné se snažím dávat dohromady veškeré materiály a kontakty, které se týkají toho domu i firmy. Z historie i ze současnosti. Loni na podzim mi z ničeho nic přišel email podepsaný jménem Palme. Jedná se o přímé příbuzné Eliase Palmeho, kteří se po odsunu v letech 1945 - 1946 usídlili jižně za Mnichovem. Dosud žije pravnučka samotného Eliase, která sama ještě v Šenově do svých, tuším, 12 let žila. Je to rodina plná akademiků, umělců a v kultuře a společnosti aktivních lidí. Čas od času si vygooglí jméno svého předka. A najednou našli mne, mojí diplomku a celé mé snažení. Trvalo to přesně tři emaily, než mě pozvali na víkend k sobě domů. Asi až ve vlaku jsem si uvědomila, jak zvláštní situace to je. Celá návštěva ale vyústila ve velmi poutavé a pro mne nesmírně cenné vyprávění dlouho do noci. Troufám si říct, že jsme navázali nejen důležitý profesní (pokud to tak lze říct) kontakt, ale i velmi krásné a náhodné přátelství. Já mám v celém svém životě děsný štěstí na potkávání lidí.

Takže diplomka? Vezmeme to teda od začátku. Ty jsi vystudovala architekturu. Téma na diplomku sis hledala sama nebo si našlo ono tebe?

Obojí. Jsem architekt, ale díky tátovi mi proudí v žilách taky trochu skla. Tak jsem poslední roky studia na Fakultě architektury ČVUT přemýšlela, jak té své skleněné výhody využít. A povedlo se mi to až v diplomce. Vzpomněla jsem si na polorozpadlý dům s bohatou sklářskou minulostí, který mi táta kdysi dávno na Štědrý den ukázal. Chtěla jsem mít nějaké svoje téma, které ve společnosti zarezonuje a na kterém, když se podaří, budu moci pracovat i dál. A to se povedlo. Eliáška rozproudila debatu a já loni na podzim začala na obdobné téma s doktorandským studiem.

Obdobné nebo stejné? Budeš teď v novinách s jiným rezonujícím projektem?

Já to s tou Eliáškou fakt ale ještě nevzdala! Nicméně jelikož doktorandské studium je studium vědecké, musím se na danou problematiku začít dívat z mnohem širšího úhlu. Mé téma má tedy pracovní název Možnosti budoucího využití bývalých sklářských budov v Křišťálovém údolí.

Čemu se říká Křišťálové údolí?

Křišťálové údolí je označení projektu, který v minulosti iniciovala jedna z největších sklářských firem u nás. A v nedávné době ho nabídla Libereckému kraji, který by ho rád využil pro svou propagaci a další aktivity. Je to označení světově unikátní oblasti, pásu táhnoucího se od Harrachova až po Kamenický Šenov, kde se kontinuálně v čase i prostoru vyrábí a zpracovává sklo. Už více než 460 let. Všemi technikami, které lidstvo zná. Jezdí sem skláři z celého světa a udiveně zírají, když stojí na huti v Novém Boru, kde sklo foukají, a přejedou přes kopeček do Kamenického Šenova, kde vyrábějí unikátní lustry nebo kousek do Jablonce, kde se vyrábí skleněná bižuterie. Tohle je výjimečné.

Kolik těch bývalých budov je? Už máš představu?

Zatím vůbec netuším. Nekladu si ambice udělat katalog všech. Musím se ve svém bádání nějak vymezit. Najít a vypíchnout ty pravé perly, zkusit vysledovat souvislosti a navrhnout logický cluster, který by nejlépe podpořil fungování celé oblasti.

Z toho vyjádření, že jsi to s Eliáškou nevzdala, cítím, že to asi nevypadá moc růžově. V jaké fázi je projekt nyní?

Nevypadá. Nazývat to projektem je asi trochu troufalé. Oficiální akt skončil obhajobou mé diplomky. To, co se dělo (a stále děje), pak byl už asi takový můj nadšený aktivismus. Jakkoliv je to slovo dnes pejorativně vnímáno. Liberecký kraj se po dlouhém vyjednávání rozhodl, že se v celé věci nyní nebude majetkově angažovat. Jaké má teď plány současný majitel, bohužel nevím, protože mi na mé otázky odmítá odpovědět. Nicméně neutuchající zájem odborné i laické veřejnosti, stejně tak jako některých politiků, mi dělá stále velkou radost. Důležitá věc je, že si letos budeme připomínat 170 let od založení firmy Elias Palme!

Pojďme k tvým dalším aktivitám. Sledoval jsem tvůj trip na Faerské ostrovy. Jak ses k této destinaci dostala?

Typicky mojí generaci - na Instagramu. Rok předtím jsem procestovávala Island a v návaznosti na něj jsem našla Faery. Do té doby jsem o nich věděla akorát to, že s nimi hrála naše fotbalová repre na super stadionu, kolem kterého byly akorát hory a oceán. A upřímně to byl zatím můj nejkrásnější výlet do přírody. Krajina je neskutečně spektakulární, hory kolem jsou dokonalé kužely, jak kdyby je někdo vysoustružil. A lidem z očí kouká námořnická odvaha a neskutečná hrdost národa, který ač pod oficiálním úřadem Dánska, si stále dokáže udržet své vlastní tradice a příběhy.

Jak je náročné se tam dostat? Musí se přes Kodaň?

Z Prahy je to přes Kodaň ideální. Dá se ještě přes Reykjavík, Bergen nebo Edinburgh. Letadla tam ale létají jen párkrát týdně. Daleko zajímavější mi přijde doprava na místě. Souostroví je tvořeno z 18 ostrovů a řady ostrůvků. Pár jich je spojeno tunelem nebo mostem, řada z nich trajektem, který jezdí jen párkrát za den a vejde se na něj jen pár aut (když jedou popeláři, má člověk prakticky smůlu), takže se musí dost plánovat a být všude na čas. A pak tam jsou taky ostrovy, ke kterým, díky jejich monumentálním útesům, nepřirazí ani trajekt, a na ně lokálové létají helikoptérami, které používají jako klasické MHD. To je možné díky nemalé finanční podpoře Dánského království.

Máš podobných destinací za sebou víc nebo to byl úlet?

Moji rodiče asi považovali za úlet, když jsem se sbalila s partou holek a oznámila jim, že jedeme procestovat Vietnam a Kambodžu. Projíždět na motorkách hory v severním Vietnamu byl jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Jinak jsem relativně koncepční cestovatel nebo… někdo by mohl třeba za úlet považovat to, že jsem schopná strávit půl dne ježděním metrem v tom daném městě, vystupovat v každé stanici, lovit tam tu nejlepší fotku a řešit provedení detailů. S architektem je občas cestování těžký.

Právě, vždy na sociálních sítích hned poznám tvou fotku. Věž, schodiště, nádraží... Takže to nejsou náhodně snímky, ale často záběry připravované hodiny?

Ale kdeže. Naprostá většina těch fotek je focených na telefon. Technologicky tedy nejsou vůbec náročné na přípravu. Co spíš občas hledám, je správný úhel nebo situace. Zajímá mě zachytit notoricky známý jev trochu jinak, například vytržený z kontextu. Třeba Chrám Vasila Blaženého. Každý zná ten záběr, jak trůní v čele moskevského Rudého náměstí. Ve chvíli, kdy k němu jdeš blíž, vyfotíš mu jenom ty cukrkandlové věžičky a srovnáš jim perspektivu, soustředí se divák okamžitě na jiný detail. Další příběh je pražské metro, z kterého se snažím udělat sérii na Instagramu pod hashtagem #praguepublic_of_symmetry. Hledám okamžiky, kdy bude liduprázdné a na snímku naplno vyzní jeho krása. Já sama si uvědomuji, že v běžném provozu ho vůbec nejsem schopna navnímat v jeho plné velikosti.

Pavel Kohoutek, který ti předal Štafetu, si tě vybral, protože máš spoustu aktivit a chtěl by, abych o nich z tebe vytahal co nejvíce. Tak čím začneme? Co tě teď živí? Předpokládám, že už to rodiče úplně nejsou.

Těm jsem velice vděčná za to, že mě podporovali po celou dobu mého řádného studia! Už během posledních let na škole jsem ale začala pracovat ve skvělém studiu B2architecture, po absolutoriu odjela sbírat zážitky do Berlína do ateliéru Georg Scheel Wetzel Architekten, což byla nesmírná zkušenost, a dnes jsem už dva roky v pražském studiu m4 architekti. A pokud se ptáš na to, co mě živí, tak částečně je to i práce redaktora v časopisu o architektuře INTRO.

Jsi podepsaná pod nějakou konkrétní stavbou, kterou by mohli čtenáři znát?

Kéž by se v Čechách stavělo rychle, abych to už stihla! Z těch veřejně přístupných jsou to asi jen interiéry pražského baru Champagneria a kavárny Sweet secret of raw v Ostravě, na kterých jsem se podílela právě ještě pod hlavičkou B2architekture.

Myslím, že Pavel ale mluvil o nějaké výstavě nebo výstavách ...

To ale musíme mimo kategorii věcí, co mě živí!

Ok, tak pojďme na ně.

Z valné většiny jsou to aktivity, ke kterým jsem se dostala skrze Eliášku. Tu a tam je to příspěvek do nějakého časopisu, nebo na přednášce. To mě začalo bavit v rámci celé té šenovské anabáze, být někdo mezi politikem a občanem, hovořit s oběma stranami a navzájem komunikovat zájmy a cíle obou. To mne vedlo například k uspořádání už dvou akcí v rámci Dne architektury. Na čem teď ale pracuji nejintenzivněji, jsou dvě výstavy. Výročí 170 let od založení firmy Elias Palme jsem nemohla nechat jen tak! První výstava je v České Lípě a jmenuje se Brusírny a mačkárny skla na Českolipsku a Jablonecku, kterou kurátoruje Marek Hofman, který mi nabídl místo na odprezentování historie firmy EP. Výstava je k vidění v ambitu Českolipského muzea až do 17. 11. 2019. A druhá výstava je už moje samostatná výstava o historii firmy Elias Palme, od první půlky června vUměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, velmi komorní a velmi rychle vyrobená. Ale zatím z toho procesu mám neskutečnou radost. Jestli to dotáhneme a všechno klapne, můžu slíbit jedno velký překvápko!

Ještě jsem se chtěl vrátit k úvodu rozhovoru. Mluvila jsi o tom, že máš štěstí na potkávání lidí. Na koho jsi ještě měla štěstí?

Asi tě trochu zklamu a nezvládnu být konkrétní. Ten výčet by nikdy nebyl konečný. Jsou to totiž kolikrát lidé, u kterých by mě v životě nenapadlo, že vstoupí do mého všedního dne. A najednou tu jsou a jsou děsně inspirativní, kritičtí, schopní naprosto nezištně pomáhat a sdílet kontakty a vést se mnou dlouhé dialogy. Tohle potkávání lidí mě na životě ohromně baví.

A co tvé vazby na Lípu? Účastníš se nějakých aktivit?

V Lípě už 10 let nežiju a pomalu začínám akceptovat tu skutečnost, že nemůžu být pořád všude. Takže i ty pracovní vazby posiluju spíš v Kamenickém Šenově. Nicméně minulý rok ke mně přišla pro radu ohledně pořádání Dne architektury v České Lípě velmi aktivní studentka architektury Markéta Červinková, o budoucnost nadšených mladých architektů v Lípě nemám strach. Ale moc ráda se tam vracím, alespoň občas na víkend. Lípa pro mě samozřejmě bude vždycky jedním z těch speciálních míst.

Hele a co fotbal? Pamatuji si, že jsi s mými předměty válčila, ale když přišla řeč na fotbal, rozuměli jsme si. Mimochodem díky za půjčení výbavy na zápas v Dortmundu.

Počkej, počkej, ty jsi ale slávista, ne? U nás doma se odjakživa fandilo Spartě. Je ale pravda, že mě na tu domácí ligu nikdy neužilo. S chutí jsem sledovala, nejlépe z tribuny, zápasy reprezentace z té nejzlatější (kterou já pamatuju) Brücknerovské éry. Nejkrásnější zážitky mám z mistrovství světa v Německu v roce 2006. A u nich už zůstane. Asi jsem z toho už vyrostla. Loňský rozlučkový zápas Tomáše Rosického byl můj (zatím) poslední, zamáčkla jsem slzu a složila dres na dno skříně. Ale právě jemu a jeho angažmá v Dortmundu vděčím za svůj kladný vztah k němčině. Takže mi promiň tu mojí neschopnost v biologii i chemii. Na hodiny němčiny paní Hronzové jsem se zkrátka těšila víc.

Teď nevím, jestli to nebude impertinentní otázka, ale vaše generace žen, aspoň těch gymnaziálních, moc nestíhá vztahy a hlavně děti. Máš něco takového taky v plánu?

Narodili jsme se pár dní po revoluci v roce 89 a jsme prostě generace s jinými možnostmi. Naštěstí si můžeme vybrat, čemu se v které své životní etapě budeme věnovat. Ta svoboda, kdy nás ani režim, ani společnost (až na tyhle sem tam provokativní otázky:)) nenutí mít ten život nalajnovaný a stejný jako podle kopíráku, je na tom všem nejdůležitější. Na tohle nemám plány. To je asi jediná část mého bytí, kterou se nesnažím organizovat a nechávám jí plynout se všema radostma i starostma tak, jak se jí zachce.

Raději teda zpět k němčině a tvému vztahu k Německu. Byla dřív berlínská nebo hamburská etapa tvého života?

Hamburská. Byl to důsledek toho, že napoprvé nevyšla ta berlínská. V rámci studia jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je, nejezdit do Berlína jenom do kaváren, na koncerty a na večírky, ale chvilku tam i žít a studovat. Naše škola tehdá ale neměla s berlínskou technikou uzavřené dohody, a tak z toho náhodou zbyl Hamburg. A byla to zatím jedna z těch nejlepších náhod!

Povídej, povídej …

Hamburg je ze své podstaty coby přístavní město velmi bohatý. A je to vidět na jeho veřejném prostoru. V exteriérech jsou použité kvalitní materiály, domy jsou opečovávané, ulice velmi vzdušné. Nemusíš být architekt, aby sis uvědomil, že se tam cítíš dobře. K tomu přidej centrum, které je hustě protkané vodními kanály a uprostřed města obrovské jezero, kolem kterého je nejhezčí (dle průzkumů doložená) běžecká stezka v Německu. Vodní prvek ve městě je silný element. A co si budeme povídat, západ slunce z pláže při pohledu na veliké jeřáby překládající kontejnery z lodě na loď a ohromné houkající zaoceánské parníky jsou děsná romantika. A potom když jsi teda ještě architekt, oceníš tolik diskutovanou nově vzniklou čtvrť Hafencity, která byla postavena v místech již nevyhovujícího přístavu a která je dnes (a dlouho ještě bude) dávána za příklad velmi kvalitně naplánovaného současného urbanismu. Velice dobře zde zafungoval vztah mezi městem a developerem. S výstavbou v Hafencity se začalo v roce 2000, dle plánů se bude stavět až do roku 2025 a vzhledem k tomu, že v rámci nově vzniklých objektů byla vybudována i budova univerzity, kde jsem já studovala, jsme mohli všechno sledovat prakticky od stolů, což bylo velmi vzrušující. A o Elbphilharmonie jsi už určitě slyšel. Ten barák pro mě bude už navždycky srdcovka. Stejně jako pro místní, kteří mají konečně to své vytoužené Wahrzeichen.

A Berlín ti nakonec taky vyšel, ne?

Vyšel. Odjela jsem tam hned po škole. Měla jsem tam super práci, dost kamarádů a bydlela na krásném místě. Celé moje okolí si myslelo, že se odtamtud už nevrátím. Jenže já byla už zamilovaná do Hamburgu a ten Berlín jsem si prostě k srdci déle než na víkend pustit už asi nechtěla. Těžko jsem se s tím místem identifikovala, pro každého v kreativním průmyslu tam je to taková přestupní stanice, kterou za tři měsíce prožije velmi intenzivně a pak jde zase dál. A mně se začalo stýskat po Praze. Děsně moc. Tak jsem se vrátila a jsem tu šťastná. Výlet do Hamburgu párkrát do roka si ale neodpustím.

Nahoru