Štafeta: Filip Švácha

Verze pro tisk |

Barbora Macková (zde), o které snad v budoucnu uslyšíme v souvislosti s výtvarným uměním, předala pomyslný štafetový kolík našeho seriálu svému příteli Filipovi Šváchovi.

Když jsme spolu mluvili naposledy, říkal jsi, že máš tolik zakázek, že ani nestíháš. Už jsme ale nerozebrali, o co vlastně jde. Co děláš? Fotíš?

Všechno to jsou věci s fotografováním spojené. Většinou fotografie skla. Ale teď se mi stalo, že jsem o fotografování a post produkci dokonce vedl i workshop.

Tak vyprávěj. Jak ses dostal ke sklu? A jak k workshopu? A jak vůbec k focení?

Moje první vzpomínka s foťákem v ruce je z mých zhruba deset let, v liberecké zoo. Někde mám ještě cédéčko, co mi táta vypálil. Dokonce snad nebyly fotky úplně k zahození, ale známe, jak paměť klame.

Ke sklu jsem se dostal přes tátu. Zhruba v čase, kdy jsem se narodil, založil firmu, která se zabývá vším, co se točí okolo plochého barevného skla, takže jsem se sklem vyrůstal.

K workshopu jsem se dostal vlastně taky přes tátu, zná se s šéfem společnosti, pro kterou jsem ho pořádal, nicméně už jsem pro ně dělal přednášky dvě, tak věřím, že to nebylo jen kvůli známosti.

Předpokládám, že focení skla má dost záludností. Samý záhyb, odraz.

To jo, říká se, že je to technicky nejnáročnější materiál k zachycení. A rozhodně u něj funguje, že čím víc se o něm dozvídám, tím víc toho nevím. Beru to ale jako výhodu, člověk nikdy nevstoupí do stejné řeky. Pokaždé je to trochu jiné. Sklo mě má pořád čím překvapit. Je to srdcovka.

Vraťme se trochu zpět, abychom tě čtenářům více představili. Ty jsi absolvoval českolipské gymnázium. Co jsi šel studovat?

Gymnázium mi hodně dalo, bavily mě všechny předměty a známky jsem měl obstojné. Soudě z reakcí, mnohé překvapilo, když jsem se rozhodl podat přihlášky jen na umělecky zaměřené školy.

Co si pamatuji, byli jsme v celé historii naší školy dva, kdo se takto rozhodl - já a Barbora Kropáčková, která shodou okolností šla studovat na stejnou Fakultu Umění a Designu na UJEP v Ústí nad Labem.

Vybral jsem si ateliér Aplikované a reklamní fotografie vedený panem profesorem Miroslavem Vojtěchovským, který se zabýval fotografováním skla téměř celý život, proto se mi to zdá zpětně volba zcela logická.

Mluvíš o přihláškách na vysokou školu v množném čísle. Kam jinam ses ještě hlásil a s jakým úspěchem?

Celkem byly tři. Hlásil jsem se do Plzně, což je mé rodné město, tam jsem ale neprošel do druhého kola. Dál do Zlína, kam jsem sice podal přihlášku, ale na talentovky jsem ani nedorazil, protože jsem měl plné ruce práce s přípravou maturitního plesu. Když jsem se ale byl poprvé podívat v Ústí, bylo mi jasné, že tam se budu cítit nejlépe.

Díky tomu, že mají umělecké školy termíny podání přihlášek a přijímaček obvykle v listopadu, tak je to s přípravou náročnější. Ostatní se učili po matuře, v té době já už dávno věděl, že jsem se dostal na vysokou.

Chtěl bych na tomto místě moc poděkovat paní Pazourkové, učitelce výtvarné výchovy na gymnáziu, a Kamile Nespořové, mé dlouholeté učitelce ze Základní umělecké školy, které mě obě podporovaly všemi způsoby, jak jen to bylo možné, a mají na mém směřování citelné zásluhy.

ude ses hlásil na podobné obory? Co tě tak zaujalo v Ústí? Já na něj sice nedám dopustit, jak na město, tak na úroveň naší katedry, ale vím, že na UJEP se někteří dívají s despektem.

Ano, všude jsem se hlásil na užitou fotografii a nic jiného nepřipadalo v úvahu. Na Ústí se mě ptá takto leckdo. Já odpovídám, že je to tam třeba ošklivé, ale zato opravdivé. Líbí se mi hornaté okolí, cesta z Lípy je prostě krásná.

A také nedám dopustit na školu. Fakulta je malá, okolo 500 lidí, a všichni se navzájem známe a spolupracujeme. Panuje tam téměř rodinná atmosféra. Pro učitele nejsme jen studijní číslo, ale osobnosti, u kterých si všímají tvorby a jejího vývoje.

Líbilo se mi rčení jednoho z docentů, že pokud chce člověk být na každé vernisáži, ať jde do Prahy, pokud chce něco udělat, ať zůstane v Ústí.

Už několikrát byla do Štafety navržena tvá sestra Tereza. Zatím jsem ji odmítal, protože poslední dobou jí byly všude plné noviny. Prolínají se nějak vaše kariéry?

Určitě.Většina článků z novin byla o Elijášce, a z větší částiv nich byly moje fotografie, které jsem dělal v rámci školního cvičení. Hodně lidí Terkudíkyjejí diplomce zná, a většinou si spojí jména. Dnes díky ní jedu do Uměleckoprůmyslového muzea. Také jsem přes ni navázal spolupráci s Markem Hofmanem z českolipského muzea.

Náš rozhovor vzniká průběžně, takže se můžu zeptat, co jsi dělal kvůli Elijášce v Uměleckoprůmyslovém muzeu. A co si mám představit pod spoluprací s Markem Hofmanem?

Návštěva UPM nebyla kvůli Elijášce, ale díky ní. Byl jsem se podívat na pracoviště fotografa Gabriela Urbánka. Ukázal mi svoji současnou práci a možná z našeho setkání vznikne ještě nějaká spolupráce.

Marek dělá na výstavě o brusírnách a mačkárnách. Zároveň píše vědecký článek o výročí založení Vagónky. Já mu dělám občas fotografa a šoféra, jezdíme po okolí na zajímavá a pro mě neznámá místa s obdivuhodnými lidmi. Marek vždy vše pečlivě naplánuje a já už se jen kochám a mačkám spoušť. Taková badatelská turistika.

Tak nějaké místo prozraď, když už jsi to nakousl. Jestli to není tajné…

Není tajné vůbec. Například v Janově nad Nisou, Josefově Dole a v Lučanech. Spíš by normálního člověka asi nebavilo chodit podél potoka do kopce a hledat v malých přestavěných baráčcích a chatkách bývalé mačkárny a brusírny skla. Mě to baví. Asi jde hlavně o to koukat se na obvyklou krajinu jinýma očima.

Už chystáš nějakou svou výstavu?

Haha. Rád bych, ale nemám žádnou nabídku. Většinou jsem rád, když vytvořím něco smysluplného na klauzury, které máme na konci každého semestru. Mimo to dělám fotografie pro ostatní. Nicméně, zrovna dneska jsem si uklízel svoje kresby a klauzury. A také vybíral návrhy na sítotisk, a říkal si, že by bylo hezké to někdy vystavit. Mám pár nápadů na fotoknihy. Většinou ale časosběrné projekty, které nevím, jestli někdy vůbec ukončím.

Ty mi teda nahráváš. Jaké časosběrné projekty máš rozjeté?

Hehe. Můj denní chléb. Většina souvisí s různými způsoby záznamu času, jeho toku a průběhu životem. Už od Lanterny Futury v roce 2012 si vedu fotografický deník. Byl jsi tak vlastně u zrodu mé fotografické tvorby. To mi došlo až teď. Nazývám to Day challenge, případně Cesta. Jedná se o jednoduchý princip. Každý den vyfotím jednu fotku, kterou pak dám na internet, do mého “deníku”. Vystřídal jsem několik platform, posílaní po chatu, blog, vlastní stránku a teď sociální sít s úžasnou komunitou přímo ušitou na míru projektům stejného typu: daychallenge.tookapic.com. Každá fotka pak reprezentuje daný den a já si ho podle toho pamatuju. Zároveň je to zpětně pro mě dost zajímavá reprezentace toho, jak jsem v danou dobu žil a co jsem dělal.

Další oblíbenou aktivitou je focení selfíček. Vždy v 16:45, ať jsem, kde jsem, autoportrét mého obličeje, tak jak je. Snažím se nijak se nepřetvařovat a zachytit můj daný stav v daném čase, náhodném místě. Fotografie se pak poskládají za sebe a udělá se z nich video. Ukazují mě, jak stárnu, den po dni. Já v tom ale optimističteji vidím spíš, jak lze zaznamenat čas a tehdy aktuální status quo prostřednictvím mého obličeje. Začínal jsem s tím už někdy ve čtrnácti, ale o spoustu fotek jsem přišel. Teď mám záznam zhruba od dvaceti (nyní mi je 22).

Každý den, v 13:24, také natáčím jednosekundová videa čehokoliv, co je přede mnou. Postupným skládáním za sebe tak vzniká jakýsi film, domument mého života.  Sekundu, po sekundě, den po dni. Časy obou projektů jsou náhodně vygenerované, a ustanovil jsem je kvůli větší konzistentnosti a omezení mého výběru, kdy se fotit a co natáčet.

Jakákoliv práce s časem v umění mě fascinuje. Mezi mé oblíbence patří On Kawara nebo Roman Opalka, kteří dělali úžasné věci a obětovali tomu celý život. Plánuju o tom sepsat bakalářskou práci.

A aby toho nebylo málo, tak ještě dokumentuju vyhozené židle, sedačky povalující se na ulicích, stoličky pohozené v lese a podobně. Nevím, jestli je to už deformace, nebo jen dobrý čuch, ale potkávám je úplně všude. Objevují se a vzápětí zase mizí záhadným tempem. Proto je fotografuji. Každá vypráví nějaký originální příběh. Mám v hlavě podobu knížky, kde by u fotografií byly krátké básně, které by její osud popisovaly.

Mimo židle mě též fascinují graffiti. Od tagů po krásné muraly, od výkřiků napsaných fixou po složité obrazce. Vnímám v nich druh syrového umění. Street art. Navíc je to také věc, která jednoho dne vznikne a za pár dní může zase zmizet. Z toho bych chtěl taky někdy udělat knížku.

No a pak tu jsou olejové skvrny. Jsem duší trochu ekolog a vylitý olej na chodnících a silnicích po deštích mě štve. Zároveň vzniklé louže vypadají krásně. Proto je fotím. Též krásná knížka. Někdy. Snad.

Občas se mi do toho vloudí ještě menší cykly, ale tímhle si dokážu zpestřit každou cestu kamkoliv, kdykoliv.

Hele, to je úplně super. Já dělal více než rok pohledy z oken. Ať jsem byl kdekoliv. A shodou okolností jsem udělal první oknovku také na Lanterně Futuri. Asi jsem skončil proto, že na mě ostatní koukali jako na blázna, a také jsem nebyl schopen najít vhodnou platformu k prezentaci. Ale zpětně se na filmeček rád podívám – kdy jsem kde byl, jaké bylo počasí. Prezentuješ nějak i ostatní projekty kromě daychallenge? Mimochodem daychallenge je přímo tvá stránka? Myslel jsem, že to funguje jako sociální síť, ale vidím tam jen tebe…

Hehe, oknovky jsem rád sledoval, netušil jsem, že to mělo stejný bod vzniku jako moje deníkové šílenství. Myslím, že si ještě pamatuješ můj doodling v lavicích na gymplu. Každý školní den jsem během hodin namaloval jeden obrázek, který jsem pak vylepil do šatní skříňky. To mě měli za blázna jak učitelé, tak uklízečky. (http://www.i-noviny.cz/ostatni-kultura/filip-svacha-doodling-potreti#.WrAlbsjA-34)

Teď už mi to je jedno, když mě někdo zastihne, jak se fotím, nebo něco natáčím, je to supr příležitost, jak projekt vysvětlit.

S prezentací je to horší. Školní skříňka byla super, otevřeno bylo vždycky, když jsem byl poblíž. Lidi procházeli kolem, koukali, co přibylo, a já jim mohl vyprávět příběhy, jak co vzniklo. Se současnými projekty jsem vhodnou formu ještě nenašel.

Tady jsou odkazy na krátké ukázky:

Everyday:

https://goo.gl/u8pcz7

1SE:

https://goo.gl/1nxL3i

Odkaz z tookapicu je přímo na můj blog. Samotná síť je pro neuživatele zavřená, služba je placená, protože je bez reklam a vytvořil ji a spravuje jediný člověk, Paweł Kadysz, který má pro podobné věci velký zápal. Panuje tam skvělá atmosféra a sídlí zde skvělá komunita, díky které je focení a udržování projektů motivující. Tady je odkaz na populární fotky ze sítě:

https://tookapic.com/photos

Tak jsme se navzájem hezky pochválili. Myslím, že to není náš poslední rozhovor. Ještě mi na závěr prozraď, jak si teda představuješ svůj život za nějakých deset let, abychom měli na co navázat. (Proboha, to mi bude táhnout na osmapadesát.) Jak pracovně, tak třeba soukromě.

Haha, uvidíme. Pořádně si nepamatuju, co se dělo v mém životě před deseti lety, nečekal jsem život, jaký mám teď, a ještě nejsem tak starý - dalších deset let bude třetina mého života. Odehrát se může cokoliv. K dvacetinám jsem dostal email z minulosti, od patnáctiletého já. Sám sebe jsem dost překvapil.

Ať napíšu cokoliv, bude to znít jako klišé nebo vypadat po těch deseti letech hrozně směšně, ale co, život je jako bomboniéra. Rád bych se živil focením, nebo něčím jiným, co mě bude bavit a dávat mi smysl. Super by bylo mít z práce dostatek prostředků a času na zajištění rodiny, mít čas na běhání, a třeba trochu cestovat.

Nahoru