Mezitím v Americe #4

Verze pro tisk |

Po prvních pár týdnech v Americe jsem si po vzoru a díky mé hostmum Kim, která mi dala mé první vanilkové latte do ruky, vytvořila závislost na starbucksu. Žádnej správnej Američan svůj den nezačíná bez kafe, a tak ani já nejsem pozadu.

Starbucks je tu známej svými neuvěřitelnými chybami v psaní jmen na kelímky. Člověk může opakovat, hláskovat i znakovat – pokud má jméno více jak tři písmena, už přituhuje. Tolik k zábavné části. Ta nezábavná je, že ani to kafe si člověk nedá, aniž by mu obří cedule neukazovala, kolik kalorií do sebe zrovna leje. 

Amerika je šílená, co se počítání kalorií týče. Jsou napsané všude a na všem. Já jsem na žádné diety nikdy nebyla, ale když vidím, že hamburger, který bych chtěla, obsahuje 1500 kalorií, jasně že si dám spíš salát! A tahle do očí bijící kaloriová smršť vede k další americké závislosti a tou je posilovna! Každej správnej Američan má členství ve fitku, tím nejpopulárnějším je tu asi YMCA (A ano! Taky jsem až tady zjistila, že to není jenom název písničky tolik oblíbené v tanečních v Merkuru! :) Členství ve fitku zahrnuje veškerou volnočasovou aktivitu, kterou si člověk umí představit. Komplex obsahuje posilovnu jako takovou, venkovní a vnitřní okruh pro běhání, několik místností určených pro zumbu, jogu, pilates a podobné skupinové věci, hřiště pro míčové hry, dva bazény, dětský koutek pro malé špunty a pak pokoj s každotýdenními kurzy první pomoci. Všechno tohle je v ceně členství a je to super! Stále čisté ručníky, nespočet běhacích pásů s televizí a typické americké všem-je-všechno-jedno-poť-se-jak-chceš se mi natolik zalíbilo, že jsem se vrátila k běhání, se kterým jsem přestala v patnácti. Američané jsou většinou tlustí nebo vysportovaní, taková ta střední cesta se tu moc neobjevuje. Ale každopádně, kdo nemá permici do Y, jakoby nebyl!

První na co člověk kouká, když se nastěhuje do nové neznámé oblasti, je udělat si kamarádky. A protože to se mi poštěstilo velmi brzo, myslela jsem už jen na to, jak si s nimi co nejdříve udělat někam výlet. Moje první možnost se někam podívat přišla, když se mě moje německá kamarádka Luisa zeptala, zda nechci jet navštívit Philadelphii. A to já rozhodně chtěla!

A tak jsme se jednoho krásného slunečného dne vydaly do Philadelphie. Jely jsme vlakem, ač se to vzhledem k ceně benzínu totálně nevyplatí. Zpáteční jízdenka vyjde na 12 dolarů, autem projedu méně než 10. Luisa mi ve vlaku představila dvě další německé au pairky (německý holky očividně nemaj nic lepšího na práci než bejt au pair) Slečny se po prvních pěti zdvořilostních minutách začaly bavit německy a já si jich nevšímala. Luisa je několikrát upomenula, že kvůli mně by mohly mluvit anglicky, načež jedna z nich odpověděla, že neví proč, když mě nezná. Pousmála jsem se. Pak se Němky diví, že se tu o nich říká, že jsou nespolečenský a nepřátelský. Že německy rozumím celkem dobře, jsem si prozatím nechala pro sebe. Vystoupily jsme z vlaku v centru města (vlak tu ve městě jezdí v podzemí stejně jako u nás metro) a ocitly se tak hned vedle LOVE parku. Au pairka, které jsem ještě před chvílí nestála za mluvení anglicky, se ujala poučování mě jakožto nováčka o krásách tohohle města. Musela jsem upřímně uznat, že jsem absolutně neznalá. Nevěděla jsem nic o oblasti, do které jsem se nastěhovala. Tenhle park je jednou z dominant Philadelphie. Před nápisem LOVE se stojí fronty pro jednu fotku, kterou jsme si také vystály. Obří vodotrysk v pozadí nápisu pak jen krásně dokresluje scenérii. Co jí absolutně ruší, jsou bezdomovci. Jsou všude! Mimo hromadného posedávání v parcích skáčou lidem před auta, vyprávějí svoje smutné historky kolemjdoucím a následují je pro pár drobných.

Dalším cílem naší cesty byl Liberty bell - starý prasklý zvon, který je ikonou americké nezávislosti. Byl jedinou věcí v celé Philadelphii, kterou jsem znala, jelikož se ho v jednom díle seriálu Jak jsem poznal vaši matku rozhodli Ted a Barney (spíš Barney) olíznout. Po jedenáctém září se Amerika bojí úplně všech a všeho, takže i tahle prohlídka zdarma trvající asi pět minut a znamenající jen průchod budovou se spoustou mě nic neříkajících textů a obrázků, obsahovala šacování kapes, kabelek a průchod bránou jako na letišti. Samotnej zvon pak byl na konci budovy obklopen neustále davem turistů. Místo abych přemýšlela nad historickou hodnotou a symbolikou, nemohla jsem se zbavit myšlenky, jak by bylo možné tu důležitost s tolika svědky také olíznout.

Ulicí Bemjamina Franklina, která je orámovaná snad všemi světovými vlajkami a českou nevyjímaje, jsme se následně dostaly k Muzeu umění. Schody vedoucí k tomuto muzeu nesou jméno Rocky steps a spolu s bronzovou sochou Rockyho umístěnou hned vedle, mají navždy upomínat na filmovou roli ztvárněnou Silvestrem Stalonem – Rocky Balboa. Dala jsem si za úkol se na nejméně jeden ze šesti dílů Rockyho podívat, abych docenila, že tyhle schody byly prohlášeny za druhé nejznámější filmové místo na světě. Zdolat je byla pro mě celkem fuška, ale výhled zhora rozhodně stál za to!

Po večeři v T.G.I. Fridays jsme se vydaly na cestu zpátky. Němky se ve vlaku rozplývaly nad tím, jak je Philadelphie krásná. Mlčky jsem koukala z okýnka na mizející panorama mrakodrapů. Něco na tomhle domově Eagles, 76ers a Phillies je rozhodně úžasnýho, ale krásná v mých očích zůstane asi jenom Praha!

Co mě neuvěřitelně překvapilo, že většina aupairek nepodniká žádné výlety v neděli. Všechny chodí do kostela. Kromě nás, Čechů, totiž snad celej zbytek světa věří v boha. Zeptala jsem se mojí rodiny, zda jsou věřící. Přikývli mi, ale na chození do kostela jsou tak trochu líní. Nejvíce to prožívají Polky a Brazilky. Komukoliv jsem odpověděla, že já v boha nevěřím, dostala jsem jako odpověď nechápavej obličej a zpětnou vazbu: „A v co teda věříš?“  Jedna Polka se mě o víře dokonce snažila přesvědčit - neustálým zvaním do kostela, vysvětlováním kdo jinej asi tak způsobuje zázraky ve světě a opakováním, že nedojdu klidu! Po mých odpovědích typu, jestli bůh existuje, proč teda nechá chudáky černoušky v Africe hladovět a proč nespraví ozonovou díru, to se mnou vzdala.

Co je pro mě zarážející, Amerika si dost zakládá na historii, i když žádnou nemá! Proti Evropě jsou Spojené státy spíš taková miminka. I tak má každé jen trošku větší město historické muzeum, plné důležitých „historických“ objektů. To se člověk pak pozastavuje a říká si, co vlastně ví o vlastní historii, která je skutečnou historií a na kterou bychom my měli být hrdí dvakrát tolik! Většina Čechů nemá páru, proč zůstává o svátcích doma a co se vlastně stalo toho data. Američani to vědí přesně a ještě si k tomu můžou koupit a poslat hromadu pohlednic.

Když jsem už tedy viděla Philadelphii a zjistila jsem, že jsem schopná objednat si jídlo a kafe, myslím, že příště budu moci na výlet konečně vyrazit do toho velkýho New Yorku! :)

Nahoru