Karel H. – 30. den (večer)

Verze pro tisk |

Informační centrum ve Varnsdorfu bylo zavřený, ale naštěstí nám docela solidní ubytování dohodila dobrá duše, kterou Jitka oslovila pod náměstím. Jmenovalo se to honosně Fontána, ale byla to jen trochu lepší hospoda s pár pokoji, přičemž ten náš byl hned v přízemí a jednu stěnu měl společnou s pánskými záchodky.

„To je nějaký šmajchlkabinet,“ konstatovala Jitka a ukázala na obrovskou prosklenou skříň přímo proti manželský posteli.

„Jsme dva kiláky od hranice. Při tý ceně tady bych skoro věřil, že to tady nějaký holky využívaj.“

„A jsme zase u těch děvek.“

„Vždyť jsi začala ty…“

„Ale ty se hned chytíš.“

„Co teď? Půjdeme ven, nebo skočíme rovnou…“

„Do té postele?“

„Neééé! Myslel jsem na pivo. Výčep i servírka mě zaujaly.“

„Mají tady být čtyři kostely, tak co kdybychom je obešli? Je málo hodin a ty bys neměl furt chlastat.“

„Jak čtyři kostely? Jsi říkala, že to tady vůbec neznáš.“

„Neznám, ale ráno jsem si rychle zjistila informace na netu. Zatímco ty to tady vnímáš jako město nevěstinců, mě zaujaly ty kostely.“

Zatvářil jsem se kysele.

„Hele, Mácha by se mnou šel,“ vrtala do mě.

„Mácha v životě nebyl ve Vanďáku.“

„To si ale vymýšlíš. To nevíš jistě?“

„Nikde jsem to nečetl.“

„To by mě, Karle, zajímalo, co ty jsi četl. Jsi skončil u Lovců mamutů. Nekecej, že ne. Znáš aspoň kus Máje?“

„Tsss,“ urazil jsem se. „Byl první večer. Teda ne, pozdní večer. Lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas,“ trochu se mi to motalo.

„Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas,“ opravovala mě škodolibě. „Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech: kvetoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Když půjdeš, tak ti to večer udělám rukou před tím zrcadlem.“

Najednou mi došlo, že už nerecituje.

„No jo, tak půjdeme.“

Aspoň kus jsme přejeli autem. Zaparkovali jsme na placu před největším z těch čtyř kostelů. Nadšeně se k němu vydala a předčítala mi z cedule: „Roku 1830 zde Ludwig van Beethoven v premiéře představil svou slavnostní mši s názvem Missa Solemnis.“

„Nevím, co je Missa Solemnis, ale vím, kdo byl Beethoven.“

„Missa Solemnis je mše svatá. Ale víc toho taky nevím. Škoda, že se nedá vlízt dovnitř. Umíš si představit chodit po dlaždicích, po kterých chodil sám velký Beethoven?“

„Radši bych seděl na židli, na který seděl.“

„Ty jsi někdy takovej morous. Buď trochu rozpustilej, zvědavej, poddávej se okamžikům.“

„Ok, jdeme na další.“

Nakonec jsme obešli všechny. Z jednoho jančila, že je starokatolický, a vysvětlovala mi, že starokatolická církev vznikla na protest proti vyhlášení neomylnosti papeže.

 „Dneska si kdekdo myslí, že je neomylný. Podívej se na Klause. Až po něm bude prezidentem Zeman, taky bude mít pocit, že je neomylnej. Ale že bych kvůli tomu hned běžel založit novou církev…“

„Prosím tě, Zeman prezidentem nikdy nebude. Kdo by ho asi zvolil. ODS určitě ne a v ČSSD ho taky nesnášej. A nechceš snad srovnávat Klause a Zemana s papežem, ne?“

„To ani nejde. Papež je vyslancem Boha na zemi, ale Klaus je druhej Bůh.“

„Ty máš teda politický názory,“ tvářila se naštvaně, ale jen mě špičkovala. Hlavně že jsem šlapal a zvládnul s ní dojít mezi paneláky, kde byl kostel bez věže. Podle mě nejhezčí, ale kulisy v podobě blikajících obrazovek z okolních domů mu kazily image. A ten poslední - červenej cihlovej kostel už mě nebral vůbec. Nějaká kašírka, navíc tam byla cedule, že kvůli nevyjasněným vztahům vypadá tak, jak vypadá.

Když jsme se vrátili do Fontány, málem zavírali výčep. Jitka chtěla jít do koupelny, tak jsem si rychle na jedno skočil, ale než jsem vypil druhý, spala jako zabitá.

Šedesátý sedmý díl je zde.

Šedesátý osmý díl je zde.

Šedesátý devátý díl je zde.

Sedmdesátý díl je zde.

Sedmdesátý první díl je zde.

Sedmdesátý druhý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru