Hajná nám popsala cestu a my se po silnici vydali do nitra obory. Ke konci jsme trochu zakufrovali, ale plácek našli. Stála na něm budova bývalého zámku. Kozy se před námi rozutekly, jen můj starej známej – kozel – chvíli postával na hromadě hlíny, ale nakonec i on ztratil důstojnost a potupně zdrhnul do křoví.
Miloš hned vytáhl foťák a začal s dokumentací. „Tak tady ukovali Jírovi železnou slepici,“ hlásil nadšeně a pobíhal po nádvoří. „Škoda že odsud nemám přesné fotky těch záběrů, ale určitě tam byl celkový pohled na tuhle věž a tyhle jeskyně.“ Nedbal na hromady bobků a už se hnal dovnitř. Jednou stranou tam vlez, druhou zase vylez. Záviděl jsem mu to nadšení. Já v klidu seděl a pokuřoval. Pak jsme ještě spolu zašli na nedalekou Máchovu vyhlídku.
„Myslíš, že tady Mácha opravdu byl?“ zeptal jsem se ho.
„Abych nekecal, ale myslím si, že ho má na svých kresbách hradů spatřených. Ten pohled prostě znám. Dokonce si myslím, že ho musel malovat i zezdola, protože povědomý mi byl i z cesty, když jsme jeli od hospody. To musíš někam do knihovny anebo se můžeme podívat, až se dostanu k internetu,“ vysvětloval mi.
„Chtěl bych znát aspoň nějaký seznam míst, kde byl.“
„Moc ses na cestu nechystal, co?“ začal nenápadně vyzvídat.
Jen jsem něco brouknul na souhlas a navrhl, že bychom měli vyjet, jestli ještě chceme stihnout ten pohled na hořící Litoměřice.
„Co bude snadnější? Dostat se na to místo, kde film natáčeli, nebo na skutečný Radobýl?“
„Na Ostrým zajedeme až pod kopec. Radobýl nevím. Ten je dost vysokej, tam si budeme muset asi trochu máknout.“
„A jak se cejtíš? Dáme oboje? Já bych začal na tom filmovém, protože bude ještě dobrý světlo, a pak bych klidně zajel na Radobýl. Ten mě zajímá jen tak, když už jsem tady na severu.“
Pronesl jsem, že je mi to jedno, a zvedl se. Na mě dost rychle jsme se vrátili k hájence, rozloučili se s ženskou a poděkovali jí za ochotu. Miloš jí hodně stručně poreferoval o svém koníčku a pak jsme jako o závod zamířili k Úštěku. V Ostrém jsme jeli až k zákazu vjezdu a pak podél křížové cesty šlapali na vrchol.
„Bomba, bomba!“ vykřikoval. „Hele, to bude fakt skvělý, budeš takhle scházet dolů a já udělám pár snímků. Fakt škoda, že jsme někde nekoupili nějaký plášť a klobouk, ty jsi fakt Mácha.“
„Dyť jsem sakra dvakrát starší než on, když umřel,“ namítal jsem, ale Milošuž mě odháněl z levý strany schodiště doprava. „Zkus ještě sejít o dva schody níž. Sakra, svítí mi to přímo do foťáku. Nejraději bych hodinu počkal.“
A tak jsem si sednul na schody, vytáhl retko a čekal. Spěchá, říkal jsem si. Potřebuje do práce. Zrovna když mě to všechno tak nadchlo. Bylo mi jasný, že večer nebo nejpozději zejtra ráno se naše cesty rozejdou a já budu zase sám. Mám mu říct, ať mě hodí někam, odkud bych se mohl vydat na Máchovu pouť? Nebo s ním mám jet do Prahy a nechat si někde zjistit, jak to s tím Máchou opravdu bylo? Kudy šel, který jsou ty jeho hrady navštívené? Nebo se mám zastavit někde v knihovně a zjistit si to sám? A kde dneska vůbec přespím? Určitě už jsem nechtěl jít jen tak na blind.
„Ten Radobýl už asi dneska nestihneme,“ řekl, když prolezl kapličky a vyfotil si je ze všech úhlů. Jako by mi četl myšlenky.
Taky se mi už nikam šplhat nechtělo. Když zůstanu sám, mohl bych si Radobýl nechat až někdy na závěr. Symbolicky.
Když se skoro setmělo, udělali jsme novou sérii snímků, a pak se vypravili zpět k autu.
„Budu muset zpět do Prahy. Dneska večer.“
„Je mi to jasný.“
„A kam tě mám hodit? Chceš domů, do Lípy?“
„Ne!“ řekl jsem rezolutně. „Nemůžu se rozhodnout. Asi pojedu s tebou a někde cestou si řeknu.“
„Tady v Úštěku určitě bude nějaký hotel nebo kemp. Můžu ti pomoct něco vybrat.“
„Ne, nedělej si starosti. Prostě pojedem, jak se ti bude hodit. A až mě někde něco zaujme, tak mě vyhodíš. Vypadá to, že bude pěkně, můžu přespat někde venku, jsem vybavenej.“
„Ty se máš, já bych se už venku nevyspal. A to jsme jako kluci hodně jezdili na Kokořínsko. Znal jsem tam i pár dobrejch převisů, který bych ti moh doporučit.“
Nechtělo se mi přiznat, že ani mně se venku nespí právě nejlíp. Ze začátku jsem byl do free spaní někde pod borovicí nadšenej, ale pěkně jsem zpohodlněl.
Nasedli jsme do auta a vyrazili přes Dubou k Mělníku. Říkal jsem si, když nepůjdu v Máchových stopách od Ještědu na Mělník, mohl bych to vzít obráceně. V Mělníku jsem však neznal žádný kemp, žádné místo, kde bych mohl přespat, takže jsem se nechal vyklopit v Želízech.
„Mimochodem - tady nahoře jsou ty Čertovy hlavy, které se v tom filmu taky objevují, aspoň podle fotek,“ řekl jsem při loučení Milošovi.
„Jo, ty samozřejmě znám, fakt jsme sem jako mladší jezdili vandrovat. Jestli chceš spát někde venku, určitě najdeš nějaký převis nebo jeskyni.“
Ještě mi dvakrát poděkoval. Bylo to loučení, jako bychom spolu strávili celou dovolenou. Až už jsem chtěl být konečně pryč, než si to rozmyslím. Mávnul jsem na něj, bouchnul dveřmi a vypravil se na opačnou stranu, než ukazovaly šipky na Čertovy hlavy.
Padesátý třetí díl je zde.
Padesátý čtvrtý díl je zde.
Padesátý pátý díl je zde.
Padesátý šestý díl je zde.
Padesátý sedmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.