Karel H. – 25. DEN (odpoledne)

Verze pro tisk |

Znala to tady dobře, vzala mě lesníma pěšinama přímo k vrcholu skály. Z ní byl výhled do údolí s několika chalupami.

„To je Polesí,“ informovala mě a v  náruči držela čoklíka, aby někam nespad. „Jestli jdete zpátky do Jablonného, tak to můžeme obejít zprava, dole je rozcestí a můžete se pěkně projít lesem. Zabere vám to sice kus odpoledne, ale je to stále z kopce, pohodička.“

„A je nějaká jiná varianta?“

„Je tam ještě jedna cesta, jmenuje se Hadovka. Ta je členitější, ale dovede vás do Petrovic. Do Jablonného je to pak nuda po silnici. No ale jestli nechcete pěšky, můžete do Rynoltic na vlak nebo zase stopovat. Na vlak vás můžu hodit, pojedu si pro přítele. Ale museli bysme dřív, fakt nechci, abyste se potkali.“

„To vypadám tak nebezpečně?“

„Prostě to nechci řešit. Nechci nic vysvětlovat, obzvlášť když není co.“

„Škoda,“ uteklo mi a já v jejím pohledu poprvé poznal učitelku. Pěšky se mi moc nechtělo. „V kolik pro něj pojedete?“

„Asi za dvě hodiny.“

Co dělat dvě hodiny s cizí ženskou? S cizí učitelkou? Ulízl jsem si vlasy. „Tak co kdybych vás za to kafe pozval na oběd?“ překvapil jsem nápadem i sám sebe. Ale co bych nepustil nějakou korunu, když dneska bydlím zadarmo?

Kývla a vzala mě oklikou přes osadu Černá Louže zpátky do Rynoltic. Kupodivu jsme měli na vybranou dvě hospody. Jedna měla světový název York, ale vypadala dost vesnicky, skoro zavřeně. Druhá se sice jmenovala Nikola, ale byla ověšená cingrlátky.

„Která je lepší?“ zeptal jsem se.

„Já nevím, nikdy jsem tady na jídle nebyla.“

„Bydlíte kousek odsud a nebyla jste se tady nikdy najíst?“

„Nebyla příležitost.“

Vsadil jsem na jistotu a vyrazil k Nikole. Hosty byli většinou řidiči či dělníci, který makali na nedaleký stavbě. Obsluha rychlá, jídlo normální. Ona si objednala konzervativní smažák, já knedlíky s omáčkou. Minutky vypadaly možná lákavěji, ale prostě jsem škudlil. Ještě dlouho se chci takhle nevázaně hejbat krajem.

„Už víte, kde bydlím, že nemám manžela, mám žárlivého přítele a psa. Ale co vy?“

Udělalo mi dobře, že se o mě zajímala. Docela podrobně jsem jí odvyprávěl svůj dosavadní příběh a ona trpělivě poslouchala. Když jsem skončil, povídá: „A to je všechno? Odešel jste od rodiny proto, abyste stále řešil nějaký ženský? Nakonec budete takhle psát i o mně? Já na začátku vyprávění myslela, že chcete hlavně být sám, něco poznávat. Třeba i sebe. A vy se jen babráte.“

„Třeba to nedokážu…“

„Ne, vy nechcete. Tak si dejte aspoň nějakej cíl. Třeba bejt jako Mácha, kterýho jste několikrát zmínil. Dejte se třeba po jeho stopách.“

„Nevím, kudy chodil. Moc jsem se na cestu nepřipravoval. Zkrátka jsem vyrazil a šel, kam mě nohy nesly.“

„Já mít tolik času, tak se snažím dosáhnout něčeho jinýho, než ojet co nejvíc ženských.“

„Já přece nikoho neojel.“

„No to možná ne, ale víc než půlka vašeho vyprávění byla o tom, že jste řešil nějaký ženský. A to jste mi toho ještě určitě spoustu neřekl.“

„Hmm,“ zamručel jsem. Dělala ze mě idiota.

„Existuje třeba Máchova cesta. Taková dálková turistická cesta, červená z Mělníka až na Bezděz. Tak si ji třeba projděte, nasávejte toho Máchu všude kolem. Zapisujte si, co vidíte, kde ho cejtíte.“

„Už jsem to zkoušel. Asi jeden den. Pak jsem ale došel na tu Luž a byl jsem zase v problémech.“

„Hele, tady za Jítravou je červená značka. Vede na Ještěd a pak dál, až na Bezděz a pak přes celý Kokořínsko do Mělníka, pak určitě někam dál. Mácha byl určitě na spoustě těch míst.“

„Vy učíte zeměpis?“

„Ne, dějepis a češtinu. To je vidět, ne? Fakt, já mít tolik času, tak jdu. Všichni jezděj do Chorvatska na nějakou instantní dovolenou, ale vy máte šanci projít napříč celý Čechy. A pak třeba dál, ta červená určitě vede až někam do Itálie, tam Mácha mimochodem taky vyrazil. Pak ten váš příběh bude možná někoho zajímat. A vykašlete se na ženský, ty vás jenom brzdí. Dyť je to z toho vašeho vyprávění cejtit.“

Ta mi teda dala přednášku. A trochu mě nadchla, lhal bych, kdybych to nepřiznal. Nebejt tolik hodin, nemít batoh v Jablonným, snad bych se nechal hodit do Jítravy a vyrazil hned.  Ale stejně si moc nevěřím, určitě se zase někde zašmodrchám do nějakých píčích osidel.

Rozešli jsme se před hospodou, ona odjela na nádraží, já šel na stopa.

„Budu tady za čtrnáct dnů v pátek zase takhle brzo odpoledne, tak kdybyste šel kolem, stavte se zase na kafe. Zajímalo by mě, jak to bylo dál,“ řekla mi na rozloučenou.

Co já mohl vědět, co bude za čtrnáct dnů.

Stop stál za hovno. Hned za Rynolticema každý dupnul na plyn. Zkoušel jsem i za benzínkou mávat na auta, který z ní vyjížděly, ale nic. Trochu z nudy jsem se zašel podívat na hřbitov.

„Taky se chodíte dívat na místa, kde natáčeli nějakej film?“ oslovil mě chlápek, který si ze všech stran fotil zdejší kapli.  

„Ne, já jsem tady náhodou,“ nestačil jsem skrýt překvapení. „A jakej tady natáčeli?“ sledoval jsem ho, jak si fotí detaily lebek.“

„Přece Rok ďábla.“

„Tak ten jsem taky neviděl,“ konstatoval jsem zklamaně.

„Čechomor, Nohavica,“ napovídal mi.

„Jo, já ho zaznamenal, ale neviděl. To máte jako koníček?“

„Jo, jakmile mám trochu volno, jezdím po republice a fotím místa, kde se natáčely různý filmy. Tady třeba Karel Plíhal sleduje svůj vlastní pohřeb. Támhle mezi těma hrobama,“ ukázal mi na řadu náhrobků.

„A jedete ještě někam?“ zeptal jsem se v naději, že by mě mohl hodit k věcem.

„Jeden záběr se dělal taky v Liberci před kulturákem. Pak si chci udělat pár snímků ke Grandhotelu na Ještědu. Potřebujete někam hodit?“

„Hmm, ale na druhou stranu. Mám batoh v kempu v Jablonným. Ale jinak bych do Liberce jel. Klidně hned.“

„To zase není takový zdržení. A já bych vás využil. Vybouchl mi kámoš a já jsem chtěl na některých snímcích být taky. Myslím jako nějaký herec. A se stativem to není ono. Když se mnou do večera projdete pár míst a pomůžete mi s focením, můžu vás pak hodit, kam budete chtít.“

„Klidně vás vyfotím, když mi ukážete, kde se to mačká. Vyfotíme něco i tady?“

„No, maximálně, jak jdu po támhletý cestě. Šel tam průvod smutečních hostů. Tak já nahodím smutný výraz a vy mě párkrát vyfotíte.“ Vrazil mi do ruky fotku vyjetou z tiskárny, abych jako věděl, jak záběr udělat.

Myslel jsem si, že je to magor, ale lepší než sedět v hospodě. Navíc jsem nerad odkládal věci, už jsem chtěl být nahoře na Ještědu a začít svou velkou máchovskou cestu.  

Čtyřicátý devátý díl je zde.

Padesátý díl je zde.

Padesátý první díl je zde.

Padesátý druhý díl je zde.

Padesátý třetí díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.

alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
alt
Nahoru