10. výročí od povodní

Expedice Litva 2012 – první část

Verze pro tisk |

Čtrnáctá Expedice Gymnázia Česká Lípa tentokrát zamířila na sever. V podzimním hlasování, v němž si studenti mohli vybírat z několika cílů, vyhrála na celé čáře již několik let slibovaná Litva.

30. června

Gymnazisté vyrazili v sobotu, den po rozdání vysvědčení, v sedmnáct hodin. Ještě za světla stihli přejet Krkonoše, pokochat se jejich polskou částí, která je mimochodem Čechy, expedičníky nevyjímaje, velmi opomíjená, a pak již zamířit ledovcem zarovnanou krajinou k litevským hranicím.

1. července

Vratislav s osvětleným fotbalovým stadionem a svítání ve Varšavě – to byly asi největší noční zážitky. Den se pak stal závodem s časem. Prvního července byla v plánu návštěva starobylého města Trakai, bývalého sídla litevských vládců, jehož hlavní perlou je zrekonstruovaný vodní hrad. Silnice na severu Polska i ty na jihu Litvy však neumožňují velké autobusové závody, navíc řidiči se vyjádřili jasně: „Dvacet jedna hodin od vyjetí takhle pustíme volant a musíme devět hodin stát.“

Dospělo se k závěru, že na Trakai bude dost času následující den. A byl to dobrý tah. Hostel Fortuna byl jen pár metrů od Brány Ranních červánků a tudíž od samotného centra litevského hlavního města. Nejvíce Českolipanů zamířilo na Gediminasův hrad, ať již pešky nebo lanovkou, pozornosti neušla gotická čtvrť u kostela svaté Anny nebo samostatný stát umělců s názvem Užupio, do kterého se vstupuje přes Most lásky. Nebudeme si nic nalhávat: našli se i tací, kteří ocenili skutečnost, že pár metrů od hostelu byla provozovna McDonaldu.

Brána Ranních červánků, nedaleko hostelu Fortuna

Katedrální náměstí

Vilnius z Gediminasova hradu

Samostatný stát umělců (a smažek) Užupio

Most "lásky"

2. července

Přestože na to hostel nevypadal, měl dvě podzemní patra s goticky klenutými stropy, v nichž se podávala bohatá snídaně. Pro některé až příliš časná, obzvlášť s přihlédnutím k časovému posunu.

V půl osmé našeho a tedy v půl deváté litevského času dostal každý možnost dospat se v autobuse. Litva je sice malá země, ale přece jen je na ní znát, že byla součástí Sovětského svazu – sorok verst není žádná velká vzdálenost. Prvním cílem dne byla jaderná elektrárna černobylského typu nedaleko města Ignalina. Nedaleko znamenalo skoro 80 kilometrů po často neoznačených silnicích vedoucích přes nejstarší litevský národní park Aukštaitija. Jezera, bažiny, lesy plné borovic a jalovců, dřevěné samoty, krávy, desítky čapích hnízd. Bylo stále se na co dívat, přesto je jasné jedno – Ignalinu dalším zájezdům nedoporučovat. Není fotogenická jako Dukovany, přes mohutnou korespondenci na Českolipany koukali jako na návštěvu z vesmíru, informační středisko má do interaktivnosti toho v Temelíně velmi, velmi daleko. Nejzajímavější tak byly obrázky pionýrů na téma Moj gorod. Atraktivnosti ubírá i skutečnost, že reaktor je od roku 2009 odpojený, což byla podmínka Evropské unie. Do té doby byla Litva státem s největším podílem elektrické energie z jádra, dnes šedesát procent elektřiny dováží a její cena stoupla jednorázově o třicet procent. Aspoň podle naší průvodkyně.

Jaderná elektrárna Ignalina a její netradiční chladící věže

Model elektrárny

Zastávka v jedné ze zdejších vesnic

Dalším cílem byl střed Evropy. Jen během Expedic byly v minulosti navštíveny již dva, ale tento by měl být zaručený. Nevyměřili ho Litevci ani Sověti, ale Francouzi. Na jeho místě leží devítitunový balvan a jeho okolí bylo tak nějak po evropsku zkrášleno. Některé účastníky však více zaujali obrovští okružáci a ještě větší pulci v nedaleké tůni.

Jezírko u Středu Evropy

U Středu Evropy

Skoro celá výprava u Středu Evropy

A konečně Trakai. Vyfotit se na schodech, přeběhnout přes lávku a ostrůvek k hradu. A večeře v jedné z řady restaurací. Většinou vítězily pirohy plněné skopovým nebo kuřecím masem, své fanoušky si našli i nakládaní sledi.

Cesta k vodnímu hradu v Trakai

Na nádvoří

Místní dobrota

Nahoru